98
Therese Anne Fowlerová
„No dobrá, ale já taky nejsem žádný Max Perkins.“ „Jen se nepodceňuj. On taky ve své době nebyl žádnou legendou, ne? Podívej se na svůj seznam vydávaných autorů – hlavně na Jessalyn Chukwu. Je skvělá. Její kniha je skvělá. Ona je tvůj Hemingway.“ „Ty jsi četla Yankarské prameny?“ „Samozřejmě. Koupila jsem si je, hned když vyšly. Určitě si zasloužily cenu National Book; autorku okradli.“ „Díky. Ale podle mě si všichni finalisté zasloužili vyhrát; nejsme sami, kdo přišli o cenu.“ „To je od tebe velice fér, ale nemůžeš mi zazlívat, že fandím týmu Paul.“ „Vážím si sourozenecké loajality. Tedy myslím loajality vyženěných sourozenců,“ upřesnil. Claire děkovně zamručela. Sourozenec, pomyslela si. Přirozeně ji bral takhle. Jak jinak. Vzhledem k tomu, že je sestra jeho ženy, ji ani jinak brát neměl. Claire věděla, že je to od ní velká špatnost, když se třeba jen na prchavý okamžik opájí představou, že by ji Paul bral jinak. Špatnost, která za jiných okolností mohla skončit dobrým, skvěle fungujícím manželstvím dvou uznávaných profesionálů. Vlastně jedno manželství skončila: to svoje. Protože ta opojná představa nebyla jen nějaký chvilkový vrtoch; trvala už několik desetiletí. Paul, manžel její starší sestry, byl tou její dlouhodobou neopětovanou životní láskou. (Není divu, že měla tak vysoký tlak.) Kéž by o tom loni na podzim držela pusu! (Opravdu by neměla nikdy pít.) Pak by ji Chad neopustil. Nemusela by se teď stydět a být na pokraji sil a sama. Díkybohu že kromě ní a Chada o jejím smutném tajemství věděla už jen jedna osoba. Chad byl příliš hrdý, aby to někomu vykládal. Tou osobou byla naneštěstí Sophie. Která přísahala, že bude mlčet jako hrob. Ale stejně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515701
Kde všechno začíná
99
„Takže já teď zajistím soudní potvrzení poslední vůle,“ vysvětloval Paul. „K tomu, co se vyplácí bez ohledu na soudní potvrzení, je potřeba mít úmrtní list, takže to bude ještě minimálně dva týdny trvat. Budu vás o tom všechny průběžně informovat.“ „Díky za všechno. Je od tebe opravdu pěkné, že na sebe bereš veškerou zodpovědnost, když sám máš tolik práce.“ „Gellerova rodina je i moje rodina,“ ubezpečil ji. I když ho tak moc chtěla mít na drátě, věděla, že by měla skončit. Ale och, to pikantní potěšení, že je s ním aspoň takhle ve spojení, že slyší jeho hlas, tak důvěrně v uchu! Špatně. Chyba. Přestaň. Vyhrkla: „No, měla bych tě už nechat. Vřelé díky za zavolání.“ „To nevadí. Mám štěstí, že se mi podařilo Leah bez problémů uspat, takže jsme mohli nerušeně mluvit. Miminka – člověk úplně zapomněl, co je s nimi práce.“ Jen ho poslouchej, pomyslela si Claire. Tak zdvořilý, tak pozorný, tak hodný. Nezasloužila si ho, proto ho nemá. Je zkažená, prolhaná, bez srdce – tak to aspoň říkal Chad, a jak by to mohla popřít? Přitakala: „Je to pravda, skutečně je s nimi tolik práce.“ Přestaň kecat, okřikla se. Nech už toho člověka být. „Ale víš, mně se stýská po mém maličkém Davídkovi. Samozřejmě i teď je to skvělý kluk. Většinou. Když netrucuje.“ „Taky jsme si to prožili,“ přitakal Paul. „Ale aspoň je v tom věku už nemusíme krmit a přebalovat a houpat a zase krmit.“ Zasmál se. „Stejně jsem rád, že to můžu dělat. A je to snazší, když víš, že se máma s tátou brzo vrátí a svoje zlatíčko si vyzvednou.“ „No, nemůžu se dočkat, až ji uvidím. Tak, asi bych si měla dobalit.“ Claire se snažila přinutit se dělat to, co je správné. „Musím taky přestěhovat Goliáše do boudy. Letí mi to v půl šesté ráno.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515701
100
Therese Anne Fowlerová
Paul si povzdechl: „Mrzí mě, že už nemáme psa. Uvažovali jsme, že si pořídíme dalšího, ale Beck moc nechce – říkali jsme si, že budeme víc cestovat, když je teď Cammie z domu, a…“ Odmlčel se. „Promiň, já jen tak žvaním. Tak šťastnou cestu. Uvidíme se zítra.“ „Těším se. Teda já vím, důvod je hrozný –“ „To je,“ souhlasil Paul. „Ale bude dobré, když se rodina zase sejde.“ „Ano. Tak fajn. Ahoj.“ Claire stiskla konec a hodila mobil i sluchátka na křeslo. „Definuj, co znamená dobré,“ zamumlala. Pro tento výlet do New Yorku si Claire marnotratně dopřála ubytování v hotelu NoMad, kde už kdysi byla. Budova ve stylu Beaux Arts se jí moc líbila, hotel měl příjemnou atmosféru (ideální pro zraněnou duši), přepychové hluboké vany a nacházel se ve čtvrti, která nebyla daleko od Gramercy, ale ne zase tak blízko, aby hned měla pocit, že vstoupila rovnou do svého dětství. Za tři minuty mohla dojít pěšky do Madison Square parku. Kdysi se tam nacházel park Madison Square Garden, než ho ne moc úspěšně předělali a přesunuli mezi Čtyřiatřicátou a Sedmou. Claire tuhle část Manhattanu moc v oblibě neměla, byla vždycky přecpaná turisty, špinavá a hlučná. Zmizelo z ní původní nádraží Penn Station – které bylo svým způsobem stejně nádherné jako nádraží Grand Central –, aby uvolnilo místo ošklivé sportovní a koncertní aréně, což byl jeden z největších architektonických prohřešků ve městě. (Na druhé straně výsledný Madison Square park byl oázou.) Kdyby Claire nebyla tak pevně rozhodnutá stát se něčím dost význačným, čím by překonala to, že se nenarodila jako nejstarší z dětí a jako kluk, kterého si rodiče přáli, ale jako krásná, okouzlující holčička, možná by se stala historičkou architektury nebo památkářkou. Místo toho se snažila
Ukázka elektronické knihy