20. 4. února Když Ondra dorazil domů, zjistil, že se v obývacím pokoji svítí, a z chodby, kde si zouval boty, uviděl na podlouhlém gauči sedět mámu. Naslouchala odbíjení starých hodin na stěně, oznamují cích devátou hodinu, a prsty klepala na dřevěný stolek. Jakmile uslyšela šramot, který způsobily tenisky kopnuté do botníku, vří tila se na chodbu a zůstala stát asi tři metry od syna. „Ondro…“ oslovila ho, ale zbytek věty zůstal viset někde v ti chu. Čekala na jeho reakci. „Nechci se hádat, mami.“ „Já taky ne.“ Následoval ji do obýváku. Sesunula se na gauč. Seděla vzpří meně, neuvolněně. „Kde jsi byl?“ zeptala se, hlas jí balancoval na hranici šepotu a vzlyku. „Jen venku.“ O Dominikovi a celé události se ani slovem ne zmínil, nebylo proč. „Posaď se,“ pobídla ho a rukou ukázala místo vedle sebe, on se však uvelebil do křesla naproti. „Chci si s tebou o něčem důle žitým promluvit.“ Nepohnul se. Jen na ni zíral. „Poslyš, Ondro, nechápu, co ti vadí. Vilém se snaží…“ „Jako se poslední roky snažil táta, co?“ „Vilém není jako tvůj otec. Není takovej.“ „Jak to můžeš vědět? Sotva ho znáš. S tátou jste byli pořád v sobě. Pořád jste se hádali. To byl jeden z důvodů, proč jsem od jel. Nemoh jsem tu dál žít. Táta je mrtvej, chápu, že nechceš bejt sama, ale nemůžeš si sem přivíst někoho, koho znáš pár tejdnů,“ protestoval a zavrtěl hlavou.
[ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515699
„Ondro, s Vilémem jsem už skoro rok.“ Mladík zbystřil. Nevěřil vlastním uším. Jeho otec zemřel před necelými pěti měsíci, takže to znamená, že… „Podvádělas tátu?“ zeptal se nevěřícně. „Řekla jsem mu, že s ním dál nemůžu žít. Už dávno jsem ho přestala mít ráda. Chtěla jsem ho opustit, ale trpěli by tím Jo náš a Robin,“ přiznala. Hlas měla najednou jiný, útlocitný a plný smutku. Zadržovala slzy, cítila, jak je jimi přeplněná. Stačilo málo a všechny by se jí vylily z očí. Vzdorovala však nutkání poddat se žalu a zhroutit se. „Pořád pil?“ „Jo. Mnohem víc než předtím. Bylo to…“ Ne, neudrží to. Odvrátila se, ale oči si neosušila. „Byla jsem v hrozné situaci. Chtěla jsem ho opustit, ale vyhrožoval, že pak něco udělá Robinovi. On by si našel způsob, vždycky si ho našel. A Vilé movi jsem nemohla nic říct, abych nepřilívala olej do ohně. Vím jen, že když jsem v tom sklepě našla tvého otce mrtvého, plakala jsem, ale ne ze žalu. Plakala jsem úlevou, byla jsem ráda, že je po smrti, že už mně nebo někomu, na kom mi záleží, nemůže ublížit.“ „Chtěl jsem stát na tvý straně.“ Mimoděk pohlédl na prázdné místo na ledničce, kde kdysi byla magnetkou připevněná jejich rodinná fotografie. „Já vím, ale já ti to nikdy nedovolila. Nechtěla jsem, abys… Nevím, proč jsem to dělala. Možná jsem doufala, že přestane pít, že to bude zase ten samý člověk jako dřív. Tak moc jsem ho mi lovala, že jsem v sobě pokaždé našla způsob, jak mu všechno od pustit. Ale pár měsíců po tom, cos odjel na vejšku, začal být agre sivnější. Pořád na nás ječel. Pil pak skoro každý den.“ Teď ty slzy vyplouvaly na povrch, smáčely jí řasy, ulpívaly jí na tváři. „Po každé, když přišel z práce.“ „Neřeklas mi, že to bylo tak vážný,“ hlesl. Cítil, že se mu v krku tvoří cosi, co mu brání zůstat klidný. „Dřív se jen občas opil a dělal randál, ale vždycky se uklidnil.“
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515699
„Když jsem ti volala, nikdys to nevzal.“ Nebyla to úplná pravda. Párkrát spolu po telefonu mluvili, ale jen na chvilku a prohodili spolu sotva pár zdvořilostních frází: Jak se máš? Co děláš? Není v Praze zima? Žádné: Vrať se, prosím! Už to nevydržím! Už nemůžu dál! „Ale to je jedno, stejně bych ti o tom asi neřekla. Měl jsi svůj život na vejšce. Na jednu stranu jsem byla ráda, že žiješ vlastní ži vot, že tě otcovo pití a chování tolik nepoznamenává.“ Sklopenou hlavu vztyčila a slzy jí vytryskly jako z vodopádu. „Ale na druhou stranu… jsem ti měla za zlé, žes odjel a… a…“ Nebyla schopna po kračovat, přenést slova přes ústa. „Mami, jak hrozný to bylo?“ Bál se slyšet odpověď. Ty části své bytosti, které ve svém nitru pohřbil a nechal ztichnout, se zase učily křičet, jako tehdy před pár lety, když dospíval a tolik trpěl. „Jednoho dne, asi měsíc před jeho smrtí, Robina surově zmlátil. Byl zase na mol. Jonáš tehdy nebyl doma. Musela jsem Robiho odvést na pohotovost, říct, že spadl ze schodů a jeho do nutit, aby řekl to samé. A bylo toho víc. Nikdy si to neodpustím. Byla jsem tak slabá a blbá. Byla jsem ubohá. Bože…“ Poslední slovo zašeptala a vzhlédla, jako by Bůh stál v pokoji, díval se na ni a ona si ho poprvé od té doby, co tu sedí, povšimla a kála se za své hříchy. Ondra vytřeštil oči. Táta bil malého Robiho? Jeho brášku? Marně se pokoušel zadusit v sobě vztek, který mu rozechvíval orgány. „Proč jsi mi to neřekla?“ nechápal. Potlačoval pláč tak usi lovně, až to bolelo. „Nevím.“ Slza jí sklouzla po líci. Ukryla tvář v dlaních a sklo pila hlavu, vlasy jí sklouzly přes krk a v dlouhých pramenech do padaly na kolena. „Na Jonyse někdy šáhnul?“ chtěl vědět Ondra. „Udělal mu něco?“
[ 99 ] Ukázka elektronické knihy