nemusel, on kolem sebe žádné zvědavé uši neměl, ale taktéž se rozhodl použít stejný šifrovaný jazyk. „Ne, žádná druhá schůze, prostě obnovíme tu první. Pokud vím, zasedání nebylo ukončeno.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515676
ŠESTÝ DEN
1 Ráno se milenci stejně jako předešlého dne sešli na verandě. Adam vstal jako první, ale čekal, až se k němu Semiramis připojí a sama zmáčkne knoflík, který přivolával tác se snídaní. „Dnes je den Murádova pohřbu,“ poznamenala a chystala se ho znovu přemlouvat, aby netrucoval a šel tam. Z pohledu v jeho očích však pochopila, že by to nemělo smysl. Raději se proto zeptala, zda už napsal jejich starým přátelům a tu smutnou novinu jim oznámil. „To hodlám udělat dnes. Zatímco budeš na pohřbu, napíšu jakési smuteční oznámení, určené našim společným známým, a také osobnější dopisy dvěma nebo třem blízkým přátelům, v nichž zmíním setkání, které si přeje uspořádat Tania.“ Jeho milenka něžně položila svou ruku na jeho. „To je dobře. Tak se budeš pohřbu účastnit aspoň na dálku.“ Chvíle mlčení. „A víš, u koho začneš?“ Adam zavřel oči a zlehka přikývl hlavou v typicky levantském gestu; zřejmě si po mnoha letech začal opět osvojovat místní řeč těla. „Ano, vím.“ Semiramis očividně čekala, že Adam vysloví něčí jméno, ale on se jenom tajemně usmál. Nenaléhala a místo toho zvedla šálek kávy k přípitku, jako kdyby už byl večer a oni znovu popíjeli šampaňské. „Na zdraví našich ztracených přátel!“ pronesla. „Na zdraví těch, kteří přežili!“ odpověděl Adam. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515676
To nebyl šťastně zvolený výraz. Oči jeho přítelkyně se zamžily. Brzy se však vzpamatovala, znovu pozvedla šálek a se směsí vzpurnosti a něhy zvolala: „Na ty, kteří odjeli!“ Když se Adam vrátil do pokoje, otevřel velké okno s výhledem do údolí. Dlouhou chvíli zůstal stát a vdechoval vzduch nasycený vůní borovic. Teprve poté se posadil ke stolu, zvedl víko notebooku a začal psát první dopis. Milý Alberte, musím Ti oznámit smutnou zprávu. Jde o Muráda. V sobotu zemřel – „po dlouhé nemoci“, jak se říká. Bylo mu pouhých čtyřicet devět let. Dnes se bude konat pohřeb. Když jsme se o něm bavili naposledy, neříkali jsme o něm nic hezkého. Jeho smrt asi náš názor nezmění; ale nutí nás změnit náš postoj. […] Tanie by udělalo radost, kdybys jí napsal. A také by byla ráda, kdyby se Murádovi dávní přátelé někdy setkali a připomněli si jeho památku. Přijde mi, že obřad s proslovy k poctě zesnulého by byl nevhodný a trapný; zato mě však láká představa, že by se po tolika letech naše stará parta znovu sešla. Popřemýšlej o tom! Probereme to později… Srdečně, Adam Když odeslal tuto zprávu, začal procházet svůj seznam e-mailových adres a našel několik lidí, s nimiž byl v posledních letech v kontaktu, ony „společné známé“, které zmiňoval své přítelkyni. Všichni byli „v emigraci“, jak lakonicky říkají ti, kdo zůstali. Sepsat oznámení, které jim chtěl poslat, mu nějakou dobu trvalo. Dlouho hledal správný tón, někde mezi důvěrným šepotem a oficiálním oznámením. Nakonec ho to natolik vyčerpalo, že rezignoval a prostě jenom z e-mailu Albertovi 100
Ukázka elektronické knihy