peníze. Měli jsme stejnou gáži, celou dobu jsme byli spolu, já jsem utrácel mnohem víc než on, přesto jsem měl furt zásobu. Když jsem na to poukázal, různě se kroutil a vymýšlel si. Pro mě to byl důvod si z něj dělat srandu a chtít po něm, aby prozradil, kde má skrýš s penězi. Přes všechny nectnosti byl v mnohém svobodnější než většina lidí, a tak jsme se dohodli, že spolu vyrazíme na Kanáry, kde byla celoroční sezóna. Vrátil jsem se do Holandska pro podporu, abych zjistil, že podnájemník mezitím dal pryč moji kočku, což mě hodně naštvalo. Ovšem nejvíc mě šokovalo, když jsem si všimnul, jak mi zalévá kytky. Nabíral vodu do kýblu a tu pak chrstl na květináče na horní poličce, odkud voda sprškami stékala dolů. Přitom na mě koukal nevinnýma očima. Když jsem si potom všiml, jak spí ve vedlejší místnosti na pytlech se svými věcmi, pochopil jsem, že mám co dělat s psychopatem. Jezdíval také do Indie, odkud přivážel věci na prodej, a jeho „znalost“ indické kultury charakterizuje malá příhoda, jež mi utkvěla v paměti. Jednou jsem u něj zahlédl sošku indického boha Krišny, jak hraje krávě na flétnu. „To je Krišna,“ řekl jsem a on na to: „To nevím, ale ta kráva se dobře prodává v Holandsku.“ Jinak jsem ale byl rád, že všechno řádně platí, a navíc jsem tam mohl vždycky přespat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515622
Andalusie Začátkem roku jsem dorazil do Cadaquésu a hned jsme spolu s Henrym, kytarou, bicíma a pár taškami ve Volkswagenu „Brouku“ vyrazili směrem na jih. Dorazili jsme do Granady. Město jsem znal ze své první cesty na jih v roce 1980. Bylo plné studentů a ti si rádi občas vyhodili z kopýtka, takže klubů s živou hudbou bylo habaděj. Skončili jsme nakonec v jazzovém klubu Mingus. Majitelem byl Antonio, sympatický člověk a velký milovník hudby. Přehráli jsme mu pár věcí a byli jsme angažováni! Hráli jsme pak každý den a v tom malém klubu bylo nabito. Zpíval jsem bez mikrofonu a hrál na akustickou kytaru bez zesilovače, skvělá zkušenost. Musel jsem se naučit hrát všechno mnohem fyzičtěji, než jsem byl zvyklý, a po nějakém čase jsem se v tom cítil jako ryba ve vodě. Dodalo mi to pocit nezávislosti a sebedůvěru, že jsem schopen muzicírovat i bez muzikantů. Vztah s Antoniem se mezitím prohluboval, a nakonec jsme se přestěhovali k němu do bytu, kde nás hostila jeho milá manželka. Volný čas jsme s Henrym trávili hraním karet, potulováním se uličkami Granady, vymetáním kaváren a restaurací a zkoumáním Alhambry. Ten skvostný arabský palác mě fascinoval, a tak jsem si koupil knížku Washingtona Irvinga Tales of Alahambra a prošel a prolezl všechna magická místa v ní popisovaná. Dokonce jsem tam jednou vlezl i v noci a brouzdal tajuplnými prostorami starobylého paláce. Jindy jsem se vyšplhal na horu Montaña del Sol, která dominovala městu a ve které dle legendy poslední kalífa Granady Boabdil čeká se svým vojskem, aby znovu dobyl město, a tam jsem si vzal LSD. Připadal jsem si jako velekněz Granady, trůnící nad městem. Pode mnou Alhambra a pod ní Granada, kde se vyjímala starobylá arabská čtvrť Albaicín, a hned vedle Sacromonte, hora, kde cikáni žili jak za starých časů v jeskyních. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515622
Jednou jsme se tam vypravili s Henrym a mimoděk jsme se v místní hospodě stali svědky strašné rvačky. Nějaký přiožralý, celý potetovaný gitano (španělsky cikán), zjevně kriminálník, mlátil surově dalšího ožralého týpka. Do placu šly i židle a kopance, i když už grogy ležel na zemi. Myslel jsem, že je po něm, ale kdepak. Za chvíli se ten chlapík zvednul z podlahy a záhy pili oba spolu, jako by se nic nestalo… V jednu chvíli se ten rozjařený rváč přifařil k našemu stolu s cílem vyprovokovat rvačku, ale v tu chvíli nás zrovna hostil jeden cikán, který u návštěvníků hospody zjevně budil velký respekt, a ten ho nemilosrdně odpálkoval. V té hospodě se často shromažďovali místní bohémové, umělci života a milovníci hudby a tance. Většina z nich cikáni. Atmosféra byla fantastická, hrálo se a tancovalo, vše naprosto spontánně a nějaký „gitano puro“ (opravdový, čistý cikán, tj. nezměšťáčtělý, těm změšťáčtělým se říkalo „señorito“) hostil za poslední peníze celou hospodu (jak mi vysvětlili, u cikánů je tohle normální. Chlap si dělá, co chce, a čím větší frajer je, tím víc je milován a respektován v rodině a okolí. Kdežto ženská se stará o děti). Jednou jsem tam přišel s kytarou a zajamoval jsem si s jedním cikánem, což nás sblížilo s místními štamgasty. Při svých toulkách po Sacromontu jsem procházel kolem jeskyně, kde jsem zahlédl jednoho kytaristu, kterého jsem znal z Mingusu. Zrovna si sedal k obědu. Zavolal na mě a pozval mě dovnitř. Konečně jsem se mohl podívat, jak se žije v jeskyních. Některé byly přebudovány cikánskými señoritos na luxusní byty, jinde se žilo i bez elektřiny, vody a záchoda a večer se sedělo před jeskyní u ohně. U mého známého v jeskyni bylo prázdno. Jenom postel, televize, kuchyňský kout, kde bylo umyvadlo, sporák se dvěma hořáky, jeden kastrol, jedna pánev a dva talíře s příbory. Pánev stála zrovna na stole a v ní jediné jídlo v domě. Nikde ani stopy po nějakých zásobách. Cikán rozdělil jídlo napůl a polovinu mi nandal do talíře… 100 Ukázka elektronické knihy