A za tohoto nadšení a volání, vstoupil do sálu pan Vanýsek. Zmateně se rozhlédl, jako by nevěděl kudy kam. Když zahlédl na pódiu Helenu, namířil si to rovnou k ní. „Pane Vanýsek, to jste hodný, že jste přišel,“ volala na něho. „Máme dát vyhlásit to sólo? Teď je na to nálada a ta pravá atmosféra!“ „Jen to ne,“ ulekl se. „Aspoň ne hned teď. Mám ještě nějaký zástoj. Musím něco zařídit s tím senem.“ Helena udělala obličej jako Pýthie Delfská. Byla okamžitě v obraze. „Copak?“ zeptala se. „Potřeboval bych tři čtyři maníky.“ „Tady jsou zrovna čtyři.“ Ukázala na čtyři mládence, kteří zpívali. „Radek, Zdeněk, Honza Petr a Karel Hronec. Stačí?“ Ani se nezeptala: Pomůžete panu Vanýskovi?“ Znala své kluky. „Bohatě,“ přikývl pan Vanýsek. „Měli jste někdy v ruce podávky? Tedy vidle?“ zeptal se mládenců. „Loni. Na bramborové brigádě,“ odpověděl taktik Zdeněk s přehledem. „To rád slyším. Tak jdeme, mládenci. Za mnou!“ zavelel pan Vanýsek
a vypochodoval
ze
sálu.
Všichni
čtyři
maturanti
vypochodovali za ním. Vyprovázel je potlesk a volání. „Kampak?“ Ale to nikdo nevěděl. Jenom pan Vanýsek, kombajnér a řidič našeho patronátního statku. ∞ ∞ ∞
∞ 98 ∞
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515618
Co bylo dál, jsem se dozvěděl až pozdě v noci od Radka. Pan Vanýsek vyvedl mládence přes zahradu na louku za hostinec Na Střelnici. Šli za ním jako průvod duchů. Tam na polní cestě ve svitu měsíce stál traktor a za ním vysoko naložený valník. Přivezl jsem vám jako maturitní pozornost valník plný sušeného voňavého sena,“ hlásil Vanýsek pyšně. „Jsou mezi vámi takoví, co mi říkají, že pokosené seno se má sušit na louce na slunci a na noc sebrat do kopek, aby nezvlhlo rosou, nebo kdyby pršelo, aby nezmoklo.“ Mládenci poslouchali, ani nedutali. A jen zírali. Ale ničemu nerozuměli. „Proč to chtějí, nač to chtějí – to nevím,“ soukal ze sebe pan Vanýsek. „Prý si to vymyslel pan spisovatel Hrabal.“ Najednou jim začalo svítat. „Ale já to vím!“ křikl Radek a korba Hronec mu horlivě přitakával. Zatraceně! Hrabal, Život bez smokingu! Tajemství sena odhaleno! „Když to víte, tak teď už bude všechno snadnější.“ Pan Vanýsek vylezl na valník a shodil dolů čtyři podávky, jako vidle, pro každého z chlapců jedny. A pak shodil i čtvery dřevěné hrábě. „Pomůžete mi to seno složit na louku pak ho sebereme do kopek. Víc, než pět šest jich asi nebude,“ dodal znalecky. „Spíš to budou jen takové symbolické kopky,“ chechtal se Radek. „Začneme, ne?“ houkl pan Vanýsek a šel příkladem vpřed. Červnová noc byla teplá a vlahá, měsíc svítil jako stříbrný disk a hvězdy zářily vysoko na nebi jako tajemství věčné krásy.
∞ 99 ∞
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515618
Mládenci shodili saka, uvolnili si kravaty a límečky a dali se do práce. „Jako za časů roboty,“ hudral Zdeněk. „Lomikare, Lomikare.“ Ale makal při tom o sto šest. Za chvíli bylo seno z valníku dole, za další chvíli je mládenci rozhodili a shrabali a pak je začali snášet do kopek. „Pěkně načechrat,“ usměrňoval je Radek, který už přesně věděl, o co tu kráčí. „Ať se holky nepopíchají.“ Za chvíli stálo na louce sedm kopek sena jako vysoustruhovaných. Pan Vanýsek si se zalíbením prohlížel noční dílo. „Udělali jste to líp, než kdyby tu makali naši ze statku,“ pochválil studenty. Ti už si zase oblékali sáčka, uvazovali si kravaty, obírali si seno ze šatů. „A co teď,“ zeptal se příští medik Honza Petr pana Vanýska, který tu měl kápo. „Co by?“ přemýšlel nahlas pan Vanýsek. „Půjdete tancovat. Máte přece maturitní večírek.“ „Ale vy půjdete s námi,“ vymínil si Radek. „Tak jo. Na chvíli,“ přikývl pan Vanýsek. „Po práci legraci, jak to zpívá pan Werich. Traktor i valník tu nechám stát. Ráno seno naložím a odvezu na sušičku, aby agronom neměl řeči.“ „My vám ráno píchneme,“ rozhodl se velkoryse taktik Zdeněk. „To se ví, že píchneme,“ holedbal se korba Hronec.
∞ 100 ∞ Ukázka elektronické knihy