Foto archiv redakce
Esej
Tomáš Erhart (nar. 1993) studoval ruský jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě. V diplomové práci analyzoval žánr díla Světlany Alexijevičové. Dál spokojeně žije v Brně a pracuje převážně jako lektor češtiny pro cizince. Kromě literatury se věnuje také psaní o komiksech nebo počítačových hrách v časopisech Aargh! a Level.
pokud byl disident, tak jako mnohé postavy Zeleného V úvodu ke knize Poslední svědci uvádí Alexijevičová známý stanu. V tomto románu Ljudmily Ulické láskou k literatuře Dostojevského výrok, který zazní v Bratrech Karamazových vše začíná. Tři ústřední hrdinové Ilja Brjanskij, Michal z úst Ivana Karamazova, že ani štěstí celého lidstva Melamid a Saňa Stěklov se spřátelí se svým novým nelze vykoupit jedinou slzou dítěte. O tomto tvrzení se učitelem literatury Viktorem, který jim na začátku každé nedávno zmiňoval také slavný ukrajinský spisovatel Jurij hodiny recituje báseň a tvrdí: „Literatura je to nejlepší, Andruchovyč v jiném kontextu. V eseji, který v českém co lidstvo má. Poezie je srdce literatury, nejvyšší koncen překladu získal titulek „Pane Dostojevský, ku*va, jak ta vaše trace toho nejlepšího, co je na světě i v člověku. Je to jediná ‚jedna jediná dětská slza‘ pomohla Rusům?“, mimo jiné píše: potrava pro duši. A jen na vás záleží, zda z vás vyrostou lidé, nebo zůstanete na úrovni zvířat.“ Toho dne, kdy poslední Rusové opouštěli Buču, a dokonJe to trochu přehnané tvrzení, ale všichni tři kamarádi čovali tak poslední epizody #BuchaMassacre, předsedové i v dospělosti dál nacházejí útěchu v literatuře a utíkají jednotlivých frakcí Evropského parlamentu zplodili další k ní před bezútěšnou realitou. V doslovu píše Alena výzvu k „ruskému národu“. O tom, jak touží po usmíMachoninová, že literatura má potenciál nahrazovat práci ření. O velké ruské kultuře. O Čechovovi a Bulgakovovi. historiků, především v době nesvobody a v oblastech, A samozřejmě o „Tolstojevském“, tahle dvouhlavá příšera kterými se oficiální historiografie nezabývá. Právě Ulická prostě nesmí chybět. O „společných hodnotách“, pochopise často dotýká dějinných témat, která jsou v Rusku telně od Dublinu až k Vladivostoku, jen nevím, proč ne ignorovaná či nepohodlná, například deportace krym až ke Kurilám? Jak se ale lze obracet k něčemu, co není? ských menšin v Medee a jejích dětech nebo boje za povolení Vážení předsedové frakcí, máte hlavy? potratů v Případu Kukockij. Také v díle Alexijevičové se to hemží odkazy na starší Z románů Alexijevičové a Ulické by se někdy mohlo zdát, literaturu. Sama autorka prakticky v každém úvodu své že přese všechno utrpení minulosti byli Sověti kulturní knihy cituje Dostojevského a přidává i další autory. Tím se národ, národ čtenářů, vážící si svých spisovatelů. Popravdě ale moc neliší od svých hrdinů. Především starší generace nejvíc si těchto spisovatelů vždy vážili disidenti a další jejích respondentů často odvozuje z literatury svůj světo pronásledovaní či lidé na okraji společnosti, zatímco názor a svou kulturnost. Problém je, že klasické umění dnešní ruský stát používá ruskou klasiku jen pro účely své nedokáže vždy odpovědět na aktuální otázky. Jeden propagandy jako důkaz vlastní velikosti, podobně jako to z hlasů knihy Modlitba za Černobyl autorce říká: dělal Sovětský svaz. Vy píšete knihy, ale mně nepomohla ani jedna, ani jedna mi nic nevysvětlila. Ani divadlo, ani film. Snažím se v tom vyznat bez nich. Já sama. Všechno prožíváme sami, nevíme si s tím rady. Rozumem to nedokážu pochopit. Obzvlášť se tím trápí má matka, vyučuje ve škole ruský jazyk a literaturu, vždycky mě vedla k tomu, abych žila podle knih. A najednou takové knihy neexistují… Maminka si s tím neví rady… Bez knih žít neumí. Bez Čechova a Tolstého.
Ženská tvář Sovětského svazu
Je podstatné připomenout, že obě autorky přinášejí do historické paměti něco důležitého navíc, příběhy žen, a zvláště žen, které by jinak byly slyšet jen málo, či vůbec. Respondentky z knih Alexijevičové jsou například ty, které bojovaly na východní frontě, matky, jejichž synové zahynuli ve válce anebo byli utýráni na vojně, ženy, které se bojí rodit po výbuchu Černobylu, protože okolo stále více dětí přichází
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515595
Esej
— Zítra je svátek…
na svět mrtvých. Obecně jsou to ženy, které na svých bedrech nesou ohromnou tíhu, často i za muže okolo sebe. V úvodu k románu Válka nemá ženskou tvář se píše, že naše vzpomínky na válku jsou hlavně mužské a bez žen ského pohledu o ní nemůžeme vědět všechno. „Optika zná pojem ‚světelnost‘ — schopnost objektivu lépe nebo hůře zachytit viděný obraz. Tak tedy vzpomínky žen na válku mají nejvyšší ‚světelnost‘ svým citovým vztahem a bolestí. Jsou emocionální, vášnivé, oplývají podrobnostmi, a právě v detailech se rodí nezvratná síla dokumentu.“ Obě autorky mají společné to, že ženám připisují zvláštní perspektivu, což dává smysl vzhledem k různé zkušenosti a rozdílné výchově můžu a žen ve stále pat riarchálním sovětském systému. Ljudmila Ulická napsala sbírku povídek Ženské lži, kde je právě specifický ženský úděl spojujícím motivem. V jednotlivých povídkách po tkává hlavní hrdinka Žeňa různé ženy a vždy poznává, že jí o sobě lžou. V jedné povídce vystupuje malá Naďa, která si stále vymýšlí různé historky, hlavně o neexistujícím bratru Juročkovi. Žeňa říká, že kluci také lžou, ale vždy to má ně jaký praktický důvod, aby něco utajili nebo aby se vyhnuli trestu. Jenže ženy v povídkách Ulické si obvykle vymýšlejí sofistikované lži o svých životech. Jedna z těchto lží souvisí i s předchozím tématem literatury. V povídce „Přírodní úkaz“ se dívenka Máša z inženýrské rodiny poprvé seznamuje s poezií prostřed nictvím profesorky v důchodu Anny Veniaminovny. Ta ji vzdělává a také jí občas předčítá básně, o kterých naznačuje, že je kdysi v mládí sama napsala. Jenže když Anna zemře, tak na setkání po pohřbu se chudák Máša rozhodne společ nosti Anniných vzdělaných přátel přečíst básně své zesnulé učitelky. Až hlavní hrdinka Žeňa jí vysvětlí, že všechny tyto verše pocházejí od víceméně známých básníků, na příklad od Mariny Cvetajevové, načež se Máša rozpláče, protože má pocit, že první inteligentní člověk v jejím životě ji zradil. Na to, jakou vnitřní logiku mají ženské lži ve vět šině povídek, se čtenář může ptát spolu s ústřední Žeňou:
— A co by se mělo slavit? Vždyť je to tragédie. Lidi prohráli. — Pohřbili jsme Svaz za doprovodu Čajkovského hudby. — První, co jsem tehdy udělala, bylo, že jsem popadla peníze a běžela do obchodu. Věděla jsem, že ať to dopadne jakkoliv, ceny půjdou nahoru. — Měli jsme radost: Gorby půjde od válu! Všichni už měli toho tlučhuby plný zuby. Revoluce byla jen tak na oko. Divadlo pro lidi. Vzpomínám si na naprostý nezájem všech, s nimiž jsem mluvil. Všichni čekali, co bude. Jak by takový hovor asi zněl dnes, když by tito známí z venkova komentovali současnou válku?
Inzerce
Autor je rusista.
9/22
[…] snažila se pochopit, proč to Anna Veniaminovna udělala. Možná chtěla aspoň jednou v životě pocítit, co cítí veliký básník i ten nejbezvýznamnější grafoman, když recituje své verše před publikem a cítí, jak reagují poddajná a prostoduchá srdce? Ale ani to se teď nikdo nedozví. Pluralita hlasů
Se zastoupením žen souvisí i jedna důležitá vlastnost pro psaní románů. Jak Ulická, tak Alexijevičová dokážou zobra zit sovětskou společnost v celé její plastičnosti z mnoha různých pohledů a hlavně z těch, které bývají upozaďovány. V románu Doba z druhé ruky se objevují i pasáže, v nichž přechází text do zvláštního chóru a které mají jakoby vyjádřit nálady davu. Za sebou se střídá několik úryvků z rozhovorů obvykle jen s vysvětlením, kde a kdy byly zaslechnuty.
karel plíhal NICk Cave / The FuGS
Předplaťte si Uni magazín, a nově získáváte i elektronickou verzi časopisu a přístup do kompletního archivu.
Objednávejte na
Sedím v kuchyni svých moskevských známých. Sešla se tu velká společnost: přátelé a příbuzní z venkova. Vzpomněli jsme si, že zítra je další výročí srpnového puče.
www.magazinuni.cz
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515595
Nová jména
Člověk se někdy roztrhá jak hvězda Tomáš Štiler
Básníci
***
chci místo očí černou díru jednu hvězdu tak akorát a přes ni pásku z chladný tmy
zrovna sněžilo a tys myslela že v patře nad náma někdo trhá polystyrén že někdo skácel nebe jak kvetoucí jabloň
vrátí nám poezie jistotu v zatáčkách? žaludeční křeče dávení a strach co když mě trefí šlak? z hradební zdi smutného špilberku spadnu mezi svý a ospalý nezval řekne že byli jsme vždycky všichni šílení
Nic
Už
nevím kolik ostnů otrhalas růžím květinám nepomůžu i když jim to dlužím
vytáh jsem z pračky tvý kalhotky byly mezi ponožkama jako bych si tě někdy obul co já vím? vytáh jsem tvý kalhotky ze svý pračky vzpomenul a utřel si oči mokrou láskou co já vím co to znamená? tydle náhody pro psa utřel jsem si oči tvýma kalhotkama byl jsem na to sám a co já vím jakou část tebe ještě najdu u sebe a to jsem hledal všude v ledničce žádný jídlo pro dva v posteli místa že bych se z toho posral na půdě lyže sklep je plnej vody a co já vím třeba to jsou tvý slzy ale já si jen vypral hadry do rakve ale tvý kalhotky … co já vím radši si jen utřu oči miluju tě mrdám na tě už chci žít
to je tak když se pozorujem ty mě nevidíš a já nevstávám
těm trnům nedávám dál žádnou naději až uschnou shoří a lásky mý mě ve svých ohních nechtějí
Člověk se někdy roztrhá jak hvězda
ve hvězdách vidím touhu po objetí natáhnou ruce ale nepovědí nic všichni jsme jednou byli děti a co jsme nyní nelze říct
98
Ukázka elektronické knihy