LAURA MARTINOVÁ
osamělost, která ho sužovala po matčině smrti. „Dokud byla matka naživu, do jisté míry mě chránila. Přinejmenším nebyl otevřeně krutý, ne často. Když zemřela…“ Odmlčel se a pokrčil rameny. Pokračovali ještě několik kroků, aniž by někdo z nich promluvil. Po jejich pravici se o přístavní zeď tříštily mořské vlny a malé loďky se pohupovaly nahoru a dolů. Čas od času se od moře přihnal silnější poryv větru a ozvalo se vrzání a praskání dřeva. „Můj otec byl krutý a odtažitý člověk,“ promluvil znovu, „a já nenáviděl každou chvíli, kterou jsem musel strávit pod jeho kontrolou.“ Po straně se podíval na slečnu Salingerovou. Hleděla na něj a ve tváři se jí mísil soucit s hněvem. „Ale už je dávno mrtvý a já nemůžu celý život chovat zášť, kterou ve mně probudil v dětství,“ dodal pevně. „To dělá mnoho lidí,“ pronesla slečna Salingerová tiše. „Toho dne, kdy jste si s děvčaty hrála na schovávanou, jsem sám sebe spatřil jako vzdáleného, chladného jezdce na koni. Až příliš jsem se v té chvíli podobal svému otci.“ „Vy nejste jako on.“ „Sotva mě znáte, slečno Salingerová.“ „Myslím, že povaha člověka se dá poznat během velmi krátké doby od chvíle, kdy se s ním potkáte. Nejste krutý.“ „Ty dívky ztratily otce i matku. Nemohu je nahradit, nemohu být tím, čím si přejete, abych pro ně byl. Mohu jim ale vytvořit bezpečné prostředí k dospívání, poskytnout jim trochu radosti a dobrodružství.“ „Říkáte, že nevíte, jak vychovávat děti, ale já si myslím, že to víte. To je vše, co potřebují. Ostatní vymoženosti světa jsou příjemné, ale ne zásadní.“ „Možná.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515590
TAJEMSTVÍ YORKSHIRSKÝCH VŘESOVIŠŤ
Když se před nimi ozval jásavý výskot, oba se tím směrem podívali. Theodosia se za ruce houpala na kovovém zábradlí, které oddělovalo esplanádu od mořské hladiny v přístavu. Nohy se jí zakomíhaly nad vodou pokaždé, když se zhoupla dopředu. Oba se ve stejný okamžik dali do běhu, ale Matthew guvernantku brzy předstihl. Zastavil se a objal holčičku pod rameny právě ve chvíli, kdy jí v drobných svalech došly síly a ona se mu se smíchem zhroutila do náruče. „To bylo nebezpečné, ty nezbednice,“ pokáral neteř jemně. „Ale byla to zábava.“ „Nepočítej s tím, že bych do té ledové vody skočil, abych tě zachránil, kdybys tam spadla.“ Theodosia k němu obrátila dětskou tvář, ale tentokrát se na něj dívala bez úsměvu. „Maminka nás učila plavat, než zemřela. Něco málo umím.“ „Kde tě to učila?“ „V jezeře.“ Matthew se zachvěl. V létě u něj bylo krásně, ale v této části roku působilo jeho okolí ponuře. „Možná…,“ začal, ale zarazil se. Chtěl se nabídnout, že v létě naučí neteře plavat, ale nic takového jim slíbit nemohl. Měl v plánu se za pár měsíců vrátit do Indie a kdo ví, kdy do Anglie zavítá znovu. Dívky budou přinejmenším o několik let starší, možná už dokonce mladé dámy, které budou pomýšlet na své uvedení do společnosti. „Možná bychom v létě mohli najít někoho, kdo by vás to naučil.“ Pohlédl na slečnu Salingerovou a okamžitě si představil její štíhlé nahé tělo ponořené do modrých vod jezera. Rychle odvrátil pohled, ale věděl, že té představy se už nikdy nezbaví. „Naučí nás to slečna Salingerová?“ zeptala se Theodosia. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515590
LAURA MARTINOVÁ
„Já plavat neumím,“ přiznala vychovatelka s patrnými rozpaky. „V Cambridge není moře, takže to vypadalo, že není třeba, abych se to učila.“ „Vy neumíte plavat?“ zopakoval po ní Matthew, překvapený, že žena, která umí šermovat a kdoví co ještě, se nenaučila plavat. „Jednou jsem spadla do řeky Cam, několik vteřin jsem se v ní v panice o něco pokoušela, než do ní kolemjdoucí student skočil a zachránil mě.“ „Šťastný to muž,“ zamumlal Matthew. Mysl mu zaplavilo tisíc představ, jak se slečna Salingerová vynořuje z řeky a z těla jí odkapávají kapky vody. Věděl, že by měla být plně oblečená, ale v jeho představách byla oděná do bílé bavlněné noční košile, v níž ji viděl první noc v Manresa House. Mokré noční košile. Která přiléhala ke všem křivkám, o kterých věděl, že se skrývají pod silnou vlnou jejích šatů. „Co prosím?“ „Šťastlivec,“ zopakoval o něco hlasitěji. „Každý džentlmen si přeje dostat příležitost dokázat světu, jaký je rytíř.“ Slečna Salingerová se na něj ostře podívala, ale on se jen nevinně usmál. „Jsme tu,“ řekl a pokynul k výloze obchodu na opačné straně ulice. Slečna Salingerová vzala dívky za ruce a nechala ho, aby se díval, jak se mu vzdalují, zatímco se mu v mysli neustále odvíjela scéna, jak se nahá vynořuje z říčních vln.
100 Ukázka elektronické knihy