„Ženská hloupá,“ zabručel Grend, když se převalil přes brlení a žuchl vedle Elvy, načež se posadil a podíval se na ni. „Není ti nic?“ „Ne,“ odpověděla Elva, „i když necítím prsty na nohou.“ „Doufám, že ti je ryby ukously, aby ses ponaučila. Ženská hloupá.“ „Co jsi potom ty, když jsi za mnou skočil?“ zazubila se Elva. „Ještě větší hlupák,“ zamručel Grend. Někdo přiložil Elvě ruku ke tváři: chlapcova matka. „Děkuju,“ vydechla. Elva přikývla a podívala se jí do očí. Byly světlé, šedomodré jako nebe za klidného bezvětří. Vlasy měla plavé, obličej bledý; pod tunikou a pláštěm sepjatým těsně kolem krku se daly zahlédnout spirály modrého tetování. „Cos to hodila do toho roztaveného jezírka?“ zašeptala Elva tlumeně. Žena zamrkala, rty jí zvážněly a upřeně se na Elvu zadívala. Vtom se nad nimi objevil Agnar a pohlédl na chlapcovu matku. „Takže ty ovládáš seid-magii a v žilách ti koluje Snakova krev,“ prohodil a ve tváři se mu roztáhl úsměv. „Kdyby všichni bohové nebyli po smrti, říkal bych si, že se na mě usmáli.“ Žena mlčela. Agnar přimhouřil oči. „Jestli svoje schopnosti použiješ na mou posádku, nezůstane z tvého syna nic, čím bychom mohli nakrmit hada,“ pohrozil. Žena se mu podívala do očí a stroze přikývla. Agnar se usmál. „Vysušte jim oblečení,“ křikl a s tím se obrátil, vykročil po palubě, kolem louží krve a vody, a válečníci se pustili do uklízení kusů mrtvé kozy a kontroly prken v místech, kde had udeřil do lodi. Agnar došel na příď, k drakovi pokrytému runami a zlostně vyhlížejícímu na moře. Pod ním seděla otrokyně Kráka a dívala se na něj. Agnar se napřáhl a vlepil jí políček. „Tvým úkolem je chránit mou loď a posádku před mořskými vaeseny,“ zavrčel.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515575
„Odpusť, pane,“ opáčila Kráka. Ze rtu jí tekla krev. „Nebyla jsem připravená, spala jsem.“ Kráka zavrtěla hlavou. „Zpívala jsem na ochranu celou cestu sem.“ V obličeji byla šedá jako jasan, tvář jí brázdily hluboké vrásky, jako by byla z rozteklého vosku. Seid-píseň si vybírá svou daň. Agnar se rozmáchl k další ráně, ale pak ruku zastavil a svěsil. „Možná jsem od tebe žádal příliš.“ Hodil jí do klína jeden z trollových parohů a ona začala dlouhýma kostnatýma rukama hladit měk ké, lýčím pokryté hroty. „Ať máš nějakou sílu,“ řekl Agnar. „Na zpáteční cestu.“ „Děkuju, pane,“ vydechla Kráka. „Postarej se o to, ať doplujeme,“ pronesl Agnar a přejel prsty po železném řetěze, jenž ji držel na místě, „ a ať se k nám nepřibližují hadi.“ Kráka k němu vzhlédla. „Hlýda og fá verdlaun,“ ucedil galdnéřským jazykem, chladným železem obojku se rozjely rudé žilky a vykreslily kolem otrokynina hrdla ohnivou mapu. „Ano, pane,“ přikývla Kráka. Agnar se otočil a vykročil ke kormidlu, loď už byla uklizená, přeživší kozy zpátky v ohradě a muži a ženy seděli na svých lodních truhlách a čekali. Elva se vysvlékla z mokrého oblečení, vzala si vlněné kalhoty a tuniku, potom zamířila ke své lodní truhle, sedla si na ni a zhluboka se nadechla. Krev jí žilami pořád kolovala rychle, byla ještě rozrušená z toho, jak se ocitla ve stínu smrti, nadšená z toho, jak jí unikla, smysly jásaly, byla ráda, že žije. Grend si sedl před ni a naposledy jí věnoval temný pohled. „VESLA!“ zařval Sighvat a Elva vytáhla zátku, kterou byl utěsněný otvor v boku lodi, prostrčila jím veslo, zase se usadila na truhlu a drže la veslo nad vzdouvajícími se a pleskajícími vlnami. Odvázali lano, kopími odstrčili loď od mola a odliv je stáhl do hlubší vody.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515575
„VESLA!“ zahřímal Sighvat a padesát vesel se zakouslo do studené vody. „ZÁBĚR!“ a Elva se dala do pohybu, zatínala záda a ramena a zase je uvolňovala podle toho, jaký rytmus Sighvat udával bušením za uzlovaného provazu do starého štítu. Zpočátku se drakkar pohyboval lenivě, vyplouval do zátoky, potom nabral rychlost a řezal zeleno černou vodu, až v ní zůstávala bílá rána, a ledový severák vháněl Elvě do očí slzy, třebaže tělo se jí během padesáti úderů srdce zahřálo a krátce nato se jí začalo kouřit ze zpoceného čela. Propluli mezi stočenými výběžky černé žulové skály, které tvořily zátoku. Stále byly obsazené tuleni a papuchalky. A pak už vypluli na širé moře, do pravoboku se jim opřel vítr, vlny byly najednou vyšší. Elva zahlédla ve vodě pohyb, vlnění a klouzání nějakých tvorů pod hladinou, zatímco Agnar zápasil s kormidlem, a to už se příď stočila k jihu a Kráka spustila hadí píseň. Rozlehla se přes sykot větru a burácení moře, roztáhla se jako síť a pohyb pod vodou ustal. „STĚŽEŇ!“ zařval Sighvat a tucet válečníků uložilo vesla a vyskočilo na palubu, zasunulo stěžeň do otvoru uprostřed lodi a zatlouklo kolem něj klíny, aby pevně držel. Jiní zase zabrali za zdviž, vytáhli ráhno a bílá plachta Jarla vln se rozvinula a zůstala po pár úderů srdce, než odvázali lana, zplihle viset jako prázdný měch na medovinu, načež se nadmula severozápadním větrem, jenž se hnal průlivem k ostrovům, a drakkar vyrazil na jih jako mořský hřebec. „VESLA!“ zaburácel Sighvat a Elva zvedla veslo z vody, stáhla ho na palubu a celé mokré uložila uprostřed lodi. Sedla si na truhlu, zhluboka dýchala a cítila, jak pálení v zádech a ramenou zvolna ustupuje. Někdo si k ní přisedl, a když k němu vzhlédla, zjistila, že je to Agnar. Usmíval se jako vždycky, když byli na moři. U kormidelní páky stál Sighvat a naváděl je na jih. „Jsi buď hodně odvážná, nebo hodně šílená, možná dokonce osvícená měsícem,“ prohodil Agnar a zakroutil hlavou, „když jsi skočila do moře plného hadů.“
100
Ukázka elektronické knihy