Tělo nezapomíná
Znechucení – odvracení se Štěstí – smích Strach – útěk, třes Stud – skrývání se. A samozřejmě je také možné rozpoznat mnoho výrazů v obličeji a pozici těla (třebaže některé jsou mnohem méně znatelné): Zlost – sevřená čelist, zarudlý krk Smutek – tekoucí slzy, zarudlé oči Znechucení – pokrčený nos a zvednutý horní ret Štěstí – (některé typy) úsměv, rozzářené oči Strach – rozšířené oči se zdviženým obočím, třes, bledost Stud – zrudnutí, odvrácený pohled. K projevování emocí dochází od prvního okamžiku mimo mateřské lůno. Typický křik novorozence provázející jeho první výdech by bylo možné interpretovat jako první projev emoce. Novorozenec je omezený ve svém emočním repertoáru. Na počátku je schopný rozlišovat pouze mezi nepohodlím a pohodlím, kdy pláče v reakci na to první a je klidný v reakci na to druhé. V průběhu prvních týdnů má jen omezený rozsah jiných emocí. Sbírka miminka se však rychle rozšiřuje a ono v rámci nepohodlí a pohodlí odlišuje stále víc nuancí. Existuje několik teoretických modelů emocí. Co nazývat individuálními afekty je předmětem diskuze, většina modelů však ve svém rejstříku zahrnuje určitou formu „zlosti“, „smutku“, „strachu“, „znechucení“, „štěstí“ a „studu“. Jak jedinec pojmenuje svou emoci, to se samozřejmě různí v závislosti na tom, jak byly emoce označovány jeho rodinou a v rámci jeho kultury. V této kapitole se však nezabýváme tím, jak je 76
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515565
KAPITOLA TŘETÍ – Tělo
nezapomíná
nějaká emoce nazývána. Relevantní v této části pojednání o traumatu a těle je to, jak je emoce vnímána a vyjadřována.
Vybraná historie spojení emoce – tělo Mezikulturní průzkum Charlese Darwina Charles Darwin byl prvním vědcem, jenž se věnoval systematickému výzkumu univerzálnosti emocí a somatických rysů emočního projevu u člověka. V roce 1867 zkoumal mezinárodní skupinu misionářů a dalších jedinců žijících po celé planetě v různých kulturách: Aborigince, Indy, Afričany, americké indiány, Číňany, Malajce a obyvatele Cejlonu. Pokládal jim konkrétní otázky, aby zjistil, jestli typy emocí stejně jako jejich pozorovatelné projevy jsou shodné po celém světě v odlišných kulturách. Zjistil, že existuje nejen velká podobnost ve všech typech emocí napříč vzájemně nepříbuznými a dokonce izolovanými kulturami, ale že existuje také podobnost v somatickém projevu těchto emocí (Darwin, 1872/1965). Při zkoumání Darwinova díla můžeme mít jen velmi malé pochybnosti o tom, že emoce a tělo jdou ruku v ruce po celém světě. Tomkinova teorie afektu Teorie afektu se v díle Silvana Tomkina zrodila současně s narozením jeho prvního dítěte. Když byl svědkem této významné události, přitahovalo ho emocionální vzplanutí dítěte a byl ohromený podobností v projevu mezi pláčem miminka a dospělého. Od tohoto podnětu se jeho studium rozšířilo a zahrnovalo hledání podobností emocionálního projevu napříč generacemi. Nejvíc ho zajímalo kategorizování každého identifikovaného afektu podle fyzického projevu, přičemž si všímal nejen charakteristického projevu v obličeji u každého z nich, ale také změn v pozici těla. Donald Nathanson (1992) dovedl Tomkinovy teorie ještě o několik kroků dál. 77
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515565
Tělo nezapomíná
Emoční mozek Josepha LeDouxe Teorie Josepha LeDouxe o vztahu těla a emocí jsou dobře známé a vysoce respektované. Rozpoznává v nich vzájemnou závislost mozku a těla stejně jako tělesných projevů emocí. Je přesvědčený o tom, že evoluční funkce emocí je spojená s přežitím – jak se zřetelem na vypořádání se s nepřátelským prostředím, tak ohledně zachování druhu prostřednictvím rozmnožování (LeDoux, 1996). Teorie Antonia Damasia o somatických markerech Neurolog Antonio Damasio pracoval s lidmi s poškozením oblastí mozku souvisejících s emocemi a tyto jedince studoval. Objevil, že emoce jsou nezbytné pro racionální myšlení. Dále zjistil, že tělesné pocity podněcují vnímání emocí. Damasio (1994) usuzuje, že aby byl člověk schopný učinit nějaké racionální rozhodnutí, musí být schopný cítit důsledky tohoto rozhodnutí. Pouhá projekce kognitivního posouzení není dostačující; je to pocit z něj, co je podstatné. Podle Damasia je emoce směsicí pocitů, jež jsou prožívány v různých stupních, pozitivních nebo negativních. Tvoří to, co nazývá somatickými markry, jež jsou používány k napomáhání řízení rozhodování. To znamená, že tělesné pocity tvoří základ emocí a jsou základem pro zvažování důsledků, rozhodování se o směru a určování preferencí. Nejpatrnějším příkladem fungování somatických markrů jsou ta rozhodnutí, jež lidé dělají dnes a denně na základě „vnitřního tušení“.
Somatický základ emoce Následující čtyřdílné cvičení má za úkol poskytnout vám přímou zkušenost toho, co je míněno somatickým základem emoce. 78
Ukázka elektronické knihy