92
|
PACKY, PACKY, PACIČKY
A tím sranda nekončí. Vzduchem svištěj kusy aut a z volantů vystřelujou airbagy. Všimnu si, že přímo k tý mojí fence jede dlouhatánskej náklaďák. Normálně bych řekl, že před ním stojí ztuhlá jako srna na dálnici, ale ona je pes — takže před ním stojí ztuhlá jako pes na dálnici. Skáču jako žabák dopředu, pod nohama mi křupaj karoserie, a nakonec vletím do kabiny náklaďáku a strhnu volant. Tím překvapím hodně ospalýho kamioňáka. Když mu spadne kšiltovka z umouněný hlavy, podívá se na mě, já se podívám na něho a pak oba zakřičíme. Náklaďák se nezastaví — protože setrvačnost —, ale zkroutí se a návěs a tahač se kolem kolie sevřou do véčka. Skučení vrzajícího kovu a kvílení gumy ji probere z posledního kola psích závodů v nehybným čumění před sebe. Poté co ji kola málem rozemlela na — no jo — psí separát, vyskočí na příď. Náklaďák se pak konečně zastaví a štěňátko vypadá jako roztomilá ozdoba, která na tom kamionu byla odjakživa. Oba nás to tak dojme, že se na sebe s kamioňákem usmějeme. On pak zase zakřičí. Než mě stihne přirovnat k nějaký noční můře, vypnu ho hlavičkou. Bude to tak lepší. Teď aspoň neuvidí, kolik ošklivejch aut mu nabourá do návěsu. Je jich tak strašně moc, že se ani nebudu obtěžovat s popisem zvukovejch efektů. Zatímco čekám, než přestane všechno to křupání a otřesy, natáhnu si zpátky na hlavu svou sporťáckou červenočernou masku a zahodím nemocniční plášť. Páč patřím k těm zahalenejm týpkům, kteří v obleku vypadaj líp než normálně, doufám, že se štěně uklidní dost na to, abych ho zvládl polapit do tlapek. Vykopnu čelní sklo akorát tak, aby se překlopilo a sklouzlo na silnici. A když se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515562
STEFAN PETRUCHA
|
93
zrovna sunu na kapotu, pes udělá akrobatickej přemet a dopadne na střechu dodávky FedExu směřující na západ — protože, jasně, naprosto zrovna musí jet kolem. A jak si tak rychle ujíždí pryč, ta malinká fenka se na mě podívá. Je radostí bez sebe — uši má napřímený, načechranou srst a jazyk venku. Myslí si, že mě převezla, ale já jsem o krok před ní. Vím, že psi jsou společenský zvířata, zformovaný evolucí k tomu, aby byli součástí smečky a poslouchali svýho vůdce. Nasadím nejdominantnější hlas, jakej svedu, a zahulákám: „Pojď sem, a hned!“ Na Gorgollu to nefungovalo, nefunguje to ani teď. „Ňaf!“ řekne, odvrátí se a nechá si čechrat srst svěžím větříkem. Kamioňák se probere a vyleze z kabiny za mnou. „Ano, pane.“ „Tebe jsem nemyslel!“ A teď se sám ženu za tou zatracenou dodávkou, jako bych tím čoklem tady byl já. Zastavím se — zčásti, abych sebral trochu důstojnosti, zčásti proto, že po svejch dodávku nedoběhnu. Za mnou zaskřípaj brzdy taxíku. Řidič vystrčí ven hlavu s výrazem kyselým jako grep. „Kámo, máš nějakej problém?“ Položím ruku na střechu auta. „Já, kámo, problém nemám, kámo. Ale ty jo. Kámo.“ Vyšvihnu se nahoru a držím se světelné cedule, jako by to byla špička surfovacího prkna. Houknu na řidiče a celej svět: „Pronásleduj tu kolii!“ Člověk by si myslel, že taxikáři čekaj celej život, až uslyší něco takovýho, ale tenhle týpek jede tak pomalu, že — no, vyber si z následujících možností: a) Dohoní nás zombíci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515562
94
|
PACKY, PACKY, PACIČKY
b) Budeme se na 60 minut dívat dvě hodiny. c) Dostaneme pokutu za pomalou jízdu. Setřesu ze sebe to napětí. „Rychleji, hlupáku! Padouch nám ujíždí!“ „Už jedu o třicet kiláků rychleji, než je povolená rychlost!“ „Povolená rychlost? Žádnou povolenou rychlost nepotřebujeme!“ Zabodnu jednu katanu do střechy, řidiče samozřejmě nezasáhnu (jenom mu natrhnu nohavici) a přitlačím pedál k podlaze. Motor zaburácí, hřídele se roztočí. A konečně se to hejbe! Povytáhnu si masku a vystrčím jazyk koutkem pusy. Vždycky jsem to chtěl zkusit. Chutná to jako… vítězství! V kabině pode mnou se v doposud apatickým řidiči taxíku něco probudí. Povolá ho do akce zákon silnější než rychlostní omezení a on uposlechne. Už se ničeho nebojí, oči se mu blyštěj šílenstvím. Divoce přejíždí z pruhu do pruhu a předjíždí stejně dobře audiny jako toyoty. Potíže na cestě? Ty tohohle borce nerozhází. Navzdory zdánlivě nepřekonatelnejm překážkám — a páru natuněnejch humvee — se odrazí od středního dělicího pásu a dotáhne to za dodávku FedExu. V jedný chvíli jsme vedle sebe. Vidím řidiče. Je to teprve kluk, zrovna vyšel školu, uvízl uprostřed týhle nespravedlivý války a snaží se udělat dobrou věc. Dívá se upřeně před sebe a nehledí si ničeho než svý práce. Přiměju taxikáře, aby do dodávky trochu drcnul, abych si získal řidičovu pozornost. Už mě vidí. „Zpomal a zastav! Je to důležitý!“
Ukázka elektronické knihy