V r a ž dy
v
Cherringhamu – Poslední
vlak do
L o n dý na
Z nitra koše na ni zíraly Ottovy loutky. Punch a Judy a další… I když měli maňásci ve tvářičkách vymodelované úsměvy, měla pocit, jako by na ni hleděli s výčitkou. Sáhla dovnitř a vytáhla Judy a Punche, vystoupala po schůdkách do kormidelny a rozbitými dveřmi na palubu. „Dej si kávu,“ řekl Jack a ukázal na velký kávovar stojící na stolku. Položila obě loutky na stolní desku a nalila si do hrnku kávu. Pak se posadila do jednoho z křesílek rozestavených na palubě. Upila z hrnku a dívala se na Jacka. „Tak povídej,“ vyzvala ho. „Dokážeš se v tom vyznat? Já tedy určitě ne.“ „Já vím,“ přikývl Jack. „Něco nám pořád chybí, co říkáš? A je to něco opravdu důležitého. Víme o Ottově tajném životě, o jeho loutkách, o vloupání, o chlapovi, který včera napadl i mě.“ „Neříkal jsi, že šel rovnou k tomu koši?“ „Jo.“ „Takže věděl, co je uvnitř. A taky věděl, že ho máš u sebe. Musel tě sledovat. Napadá mě, jestli se tohle všechno netočí právě kolem těch loutek. Punch a Judy…“ „Nemyslíš, že by v nich mohlo být něco schované?“ nadhodil Jack. „Rumunské královské klenoty?“ zasmála se Sarah. Vzala do ruky postavičku Judy. Zasunula ruku do maňáska, palec a prsty zastrčila do ruček a do krčku. Otočila obličejík loutky tak, aby se díval na Jacka, a zamávala ručičkama. „Tak tohle asi nebude správný nápad,“ konstatovala. „Tady uvnitř není vůbec nic.“ Stáhla Judy z ruky a odložila ji zpátky na stůl.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515556
V r a ž dy
v
Cherringhamu – Poslední
vlak do
L o n dý na
„Myslela jsem i na tu věc se Securitate,“ pokračovala. „To, o čem ses zmínil včera, jak se učila od KGB. Víš, jakou měla tahle tajná policie pověst…“ „Ano?“ „Jacku, nenapadlo tě třeba, že Ottovu smrt nemusel mít na svědomí infarkt?“ „Páni. Myslíš třeba nějaký jed? To je tedy dost odvážná úvaha. Víš, není o tom žádný důkaz. Ačkoli… kolem úst měl nějakou pěnu…“ „No jo, taky jsem si toho všimla,“ přisvědčila. „Skoro bych na to zapomněla. To bylo zvláštní.“ „Jenže já nejsem žádný forenzní odborník,“ připomněl jí Jack. „Mohlo jít třeba o nějaký následek překrvení, možná je to v podobných případech normální. A navíc – jak bys podala jed chlapíkovi, který dřepí ve stánku za loutkovým divadélkem, kde je místo pro jednoho, a všude kolem ječí halda děcek?“ Sarah znovu natáhla ruku a tentokrát uchopila maňáska pana Punche. Obličejík se na ni šklebil, jako by věděl něco, co ona ne. „Říkala jsem ti, že pro mě Grace trochu zapátrala? O tom tetování nenašla nikde ani zmínku. Ale zjistila, že otravy, které se často ani nedaly prokázat, byly jednou z oblíbených metod tajných služeb z východního bloku.“ Jack na to nereagoval. Znala ho už natolik dobře, aby jí jeho výraz spolehlivě potvrdil, že o její poznámce vážně přemýšlí. Zvedla Punche a zasunula ruku do modře a bíle pruhovaného kostýmku. Sotva dosáhla prsty k malému otvoru v hlavičce, Jack náhle vyskočil z křesílka. „Ne! Nedělej to, Sarah!“ „Uf, Jacku, tohle…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515556
V r a ž dy
v
Cherringhamu – Poslední
vlak do
L o n dý na
Pevně ji chytil za předloktí a stáhl jí loutku z ruky. „Co to sakra…“ „Promiň, Sarah,“ omluvil se a opatrně odložil maňáska na stolek. „Naráz mě něco napadlo – k tomu, co jsi právě říkala o té Securitate…“ Pozorovala ho, jak rychle odešel ke skříňce upevněné po straně kormidelny. Vytáhl z ní bedýnku s nářadím a vrátil se s ní ke stolku. „Slyšela jsi někdy o tom chlapíkovi, myslím, že to byl Bulhar, kterého KGB zavraždila v Londýně a použila k tomu deštník?“ „Deštník? To ne – tohle bych si určitě pamatovala…“ „Asi k tomu došlo ještě dřív, než tě takové věci začaly zajímat,“ mumlal Jack a vytáhl z bedýnky štípací kleště. „Prostě ho bodli upraveným deštníkem, a tak mu vpravili do těla malou kuličku – kuličku jedu. Myslím, že to byl ricin. Zabili ho. A tak mě napadlo…“ Sarah přihlížela, jak Jack začíná z maňáska pana Punche strhávat kostým. Na stůl padaly cáry modré, červené a bílé látky. „Co měl Otto na ruce, když jsme ho našli?“ zeptal se. „No Punche – aspoň myslím.“ „Správně. To byla poslední věc, které se dotkl, než zemřel. Tak co když…“ Odložil kleště, z bedničky s nářadím vytáhl baterku a tu jí podal. Pak před ní podržel zbytky Punchova maňáska – sotva víc než hlavičku a ručičky. „Máš lepší zrak než já. Koukni se dovnitř. Jen do toho.“ Sarah zamířila kužel světla z baterky do nitra loutky a nakukovala dovnitř. Vůbec nevěděla, co má vlastně hledat… Potom však zahlédla lesklou kovovou štěpinku upevněnou ve dřevě a sádře na konci otvoru v loutkové hlavičce a pochopila, že to našla.
100 Ukázka elektronické knihy