98
r o x a n e
d h a n d
•
v s t ř í c
d o b r é
n a d ě j i
mám okno v kajutě na té straně a zrovna včera jsem jím ostatní lodě zpozoroval.“ Johanna kývla a vydala se po palubě. Claes ji následoval a bylo mu do zpěvu. Potom se však prudce stočila doleva a na schůdcích k obchozímu kajutí se zastavila a přes rameno mu sdělila: „Ráda bych zašla pro mevrouw Peronneauovou, protože si jsem jistá, že by si to užívala stejně jako já.“ Van Loon klesl na mysli. „Mé ženě bývá zřídkakdy tak dobře, aby se vyhrabala z postele. Určitě by ji to nezajímalo.“ „Nicméně by byla slušnost ji pozvat, nemyslíte?“ Pečlivě zvažoval další krok. „Dvěma osobám by se to předvádělo hůř než jedné. Kajuta je totiž moc mrňavá.“ „Mijnheer, nechci, aby to vypadalo, že jsem nevděčná, ale já nemám dovoleno trávit čas sama ve společnosti mužů, bez ohledu na to, jak moc bych se na lodi chtěla vídat s přáteli.“ Pronesla to jakoby nic, ani se nepodívala jeho směrem, přesto zcela jasně pochopil, že ho odmítá. „To rozhodně. A přece se bratříčkuješ s tím větrníkářem.“ Rázem ztuhla a tlačila prsty do záhybů pláště. „Já že se bratříčkuji?“ „Ten kluk je pro tebe tabu. Jako tvůj dozor a vysoko postavený člen VOC mám právo ti zakázat se s ním bavit.“ „Prosím?“ podivila se slušně. „Byli jste spatřeni, jak spolu uprostřed noci laškujete na palubě.“ „Franse znám ze sirotčince a za celý život jsem se s ním bavila dvakrát. Tady vám vracím dalekohled, mijnheer.“ Podala mu jej. Jednou rukou si ho vzal a druhou si položil na jílec meče, a to tak nápadně, aby jí to neušlo. „Se mnou nejsou žádné žerty. Varuji tě jenom jednou. Máš zakázáno s ním mluvit. Pokud ho uvidíš na palubě, vyhneš se mu. Vystříhej se jeho společnosti. Jestli zjistím, žes neuposlechla, zařídím to sám.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515555
99
r o x a n e
d h a n d
•
v s t ř í c
d o b r é
n a d ě j i
Mlčela. Slov nebylo třeba. Přimhouřila oči a sevřela rty. Jiskřička důvěry, kterou tak opatrně zažehl, mžikem pohasla. V ústech měl hořkou pachuť odmítnutí. Dusil ji v sobě, ale nemohl jí to zapomenout.
Johanna seděla ve středolodí těsně u Franse, chráněná kusem plachtoviny. Od bouřlivé noci to bylo místo jejich tajných schůzek. Už se tam sešli alespoň desetkrát. Nad hlavami se jim houpala vypůjčená olejová lampa, která na dřevě nad nimi zanechávala čmouhy od sazí. V místě, kde se jí dotýkal nohou, cítila její tvar a teplo. Místo drahé kadeřavé paruky, jakou upřednostňovali ušlechtilejší pánové, stále nosil vlastní vlasy, které mu v bujných a nepoddajných vlnách padaly na ramena. Čelo mu zdobilo tmavé a husté obočí. Johanna prožívala radost, jakou dosud nepoznala. Předklonil se a pohladil ji po tváři. Jeho dotyk v ní vyvolal touhu, přesto předstírala přísnost a odstrčila ho. „Myslíš, že tě neviděli?“ dělala si starost. On se jí jen zasmál. „V tuhle dobu se chlastá, celá posádka bude nalitá.“ Ztišila hlas. „To není legrace. Musíme být opatrní. Mijnheer van Loon byl dneska obzvlášť rozmrzelý, že se nepobavil. Patrně bude slídit po lodi a hledat, čím by se rozptýlil.“ „Podle mě se ho teď nemáme proč bát. Bude ve velké kajutě a zpije se do němoty. Ale máš pravdu: musíme být ostražití.“ Pochopila, že ji chce svými slovy uklidnit, a položila svou ruku na jeho. „Fransi, myslím, že ostražitost nestačí. To, co děláme, je hra kočky s myší za jeho zády, a já mu ani za mák nevěřím. Co myslíš, že by nám udělal, kdyby nás přistihl?“ Frans zavrtěl hlavou. „Nic. Radši bych se bavil o něčem jiném.“ Kajícně se na ni usmál. „Víš, v sirotčinci jsem na tebe často myslíval, a když jsme se teď potkali, nechci plýtvat časem tím, že si budeme povídat o někom, kdo za to nestojí.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515555
100
r o x a n e
d h a n d
•
v s t ř í c
d o b r é
n a d ě j i
Ani ona nechtěla mluvit právě o van Loonovi. „I já jsem tě měla plnou hlavu. Říkala jsem si, co asi děláš a s kým jsi, jestli máš k snídani to samé co já, co se stalo s tvými rodiči a kolik ti bylo, když ses dostal do domova. Přála jsem si o tobě vědět všechno.“ Opřel se lokty o bok lodě. „Máma umřela, když jsem byl ještě malý. Táta odešel bojovat s Angličany a už se nevrátil. Do sirotčince jsem přišel v osmi, bráškovi bylo jedenáct. A co ty?“ „Mně bylo deset. Máma zemřela pár týdnů předtím a starala se o mě naše služka Lisbet. Strčila mě na vlečný člun z Haarlemu do Amsterodamu a nechala mě napospas osudu.“ Při té vzpomínce sebou cukla, a tak raději změnila téma. „Co teď dělá tvůj bratr?“ Frans hned neodpověděl. „Umřel, když se učil u Ctihodné společnosti. Jednou takhle po práci si mě matka představená zavolala k sobě a řekla mi, co se dověděla.“ „Jak zemřel?“ „Nehoda na moři za bouřky.“ Za jeho slovy cítila smutek a namáhala si závity, jak by ho utěšila. Nakonec z ní vylezlo: „Museli jste si být hodně blízcí.“ „Ano, to byli. Chtěl jsem zjistit, jak k té nehodě na východoindickém plachetníku došlo, abych pochopil, co se mu přihodilo.“ „To je hrozné. Už jsme přišli o dva plavčíky, a to jim nemohlo být víc než deset let.“ „Nikdo neřekl, co se jim stalo.“ Johanna myslela na dvě malá těla ležící na palubě a zabalená dohromady do pláště, než je kapitán odevzdal hlubině. „Měli smůlu, stejně jako ji měl tvůj bratr.“ Široce rozpažil, jako by naznačoval prázdnotu. „Ty máš sourozence?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Jsem jedináček.“ „Pamatuješ se na rodiče?“ „Na mámu jo, dost živě. Na otce si nevzpomínám. Když jsem byla malá, vymýšlela jsem si o něm historky, tak aby
Ukázka elektronické knihy