V obrozené škole
vlastně být. Stanul jsem tudíž před obtížným rozhodováním. Na studium medicíny nebo práv jsem nepomýšlel, takže latina se mi jevila jako nepotřebná. Ani studium techniky mě vzhledem k přemíře matematiky, fyziky a chemie nijak nevábilo, ale kreslení mi stálo za to, abych potlačil své nechutenství vůči technickým předmětům. Deskriptivní geometrii jsem si naivně představoval jako kreslení s použitím pravítka, kružítka a šablon, což mě nijak neděsilo. Rozhodl jsem se tudíž pro přestup na technickou větev, jejíž adepti se tímto rozhodnutím oddělili od humanitní sexty A a utvořili její technickou paralelu sextu B. Každá měla svou domovskou třídu, jen některé předměty, jako dějepis, hudební výchovu, náboženství a občanskou nauku, jsme zvládali sloučeni v prostornějších učebnách pod vedením týchž profesorů. Záhy jsem seznal, že má volba studijního směru se vzhledem k obtížím zvládání technických předmětů začíná podobat sisyfovskému posouvání nadmíru těžkého balvanu do nadměrně příkrého svahu. Vybavuje se mi můj ostudný zážitek z celotřídního zpracovávání zkušebního zadání z deskriptivní geometrie, která mě zklamala svou nesouladností s kreslením. Nenacházel jsem sebemenší zalíbení v pedantickém rýsování přímek a kružnic. Nebavilo mě osvojovat si nudné teoretické poučky. Zanedbal jsem i přípravu na zkušební kompozici. Profesor Jan Holý, který obdivoval mé kreslířské a malířské výtvory, se vytrvale snažil přinutit mě k vynakládání větší píle ve zvládání jeho předmětů, tedy matematiky a deskriptivy. Tušil, že jsem přípravě na deskriptivní kompozici nevěnoval náležitou péči, a chtěl mě vystavit nesnázím, které mě donutí uvědomit si nutnost jejich předcházení zvýšeným studijním úsilím. Aby zabránil opisování, rozdělil dvojčlenná osazenstva lavic na dvě sousedící skupiny s odlišnými úkoly. Mě, důvodně podezíraného z nedostatečné přípravy, posadil záměrně do první lavice, aby mě měl bezprostředně na očích. Osobně rozdal po lavicích desky se čtyřmi stanovenými úlohami. Rýsovací a psací potřeby včetně papírových čtvrtek si každý už předem připravil na pracovní ploše své lavice. S napětím jsem ve strachuplném očekávání rozevřel desky a začetl se v sílícím zoufalství do strohého popisu toho, co se po mně chtělo, abych předepsaným způsobem narýsoval. Hned první zadání mě ujistilo, že daným zkušebním požadavkům naprosto nejsem schopen vyhovět. Neporozuměl jsem ani tomu, co se po mně žádalo. Ani druhý, třetí a čtvrtý úkol mi nedaly šanci pana profesora, jehož jsem měl na rozdíl od jím vyučovaných předmětů docela rád, alespoň částečně potěšit zřetelně projevenou snahou. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515468
Letokruhy mého žití
Ke své upřímné lítosti jsem si musel přiznat, že tentokrát jsem svou nedbalost trestuhodně přehnal, takže musím panu profesorovi otevřeně přiznat svou úplnou, ale úplnou nemohoucnost. Postižen již tehdy klíčící zálibou ve skládání básniček a věkově přiměřené elementární snaze o literární tvorbu, učinil jsem to v návalu náhlého myšlenkového vyšinutí způsobem, který se mi vzdor jeho provokativní scestnosti zdál v mé rezignující bezmoci nejvhodnější. Na list papíru jsem načrtl charakteristiku svého duševního stavu ve zrýmované podobě: Deskriptivní toto klání, ze samých čar protínání, neschopno je moje pero splnit úloh těchto čtvero. To mě v této chvíli nutí vyprosit si prominutí, příště budu hledět více splnit, co chce kompozice. Dole jsem připsal: „Vážený pane profesore, velice se omlouvám. Děkuji za pochopení.“ List jsem vložil do desek a desky odnesl na katedru. Pan profesor překvapeně zvedl obočí: „To už jste hotov?“ Nenapadlo mě nic lepšího, než říci: „Ano. Úplně.“ Panu profesorovi po nahlédnutí do desek ztuhla tvář. O přestávce si mě povolal do kabinetu a přísně mi vyčinil: „Mohl bych to pokládat za drzost a požadovat sníženou známku z chování. Spokojím se s nedostatečným ohodnocením vašeho dnešního výkonu. Doufám, že oceníte mou shovívavost výrazným zlepšením prospěchu.“ Poděkoval jsem mu za velkodušnost, odhodlán už nikdy nepřipravit tak nepříjemný zážitek jemu ani sobě. V deskriptivě jsem se vynaložením maximálního úsilí znatelně zlepšil, ale s matematikou, fyzikou a chemií se mi nedařilo se sblížit nad rámec nejnutnější nezbytnosti. Ve všech ostatních předmětech jsem sklízel jedničky. Snad nejvíc mě bavily hodiny české literatury s čerstvě dostudovanou mladou hezkou profesorkou Vlastou Maříkovou i zajímavě vyučovaná česká gramatika v podání jejího filosoficko‑fakultního spolustudenta a novomanžela doktora Václava Maříka. Oba dokázali studenty nadchnout pro poznávání krásy i výrazové bohatosti češtiny i účelnosti jejích mluvnických a pravopisných norem se zajímavými historickými průhledy. V jejich hodinách se recitovalo, předčítaly se úryvky textů, debatovalo. Utvrzen inspirativností jejích výuky ve své literární zálibě, začal jsem se usilovně 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515468
V obrozené škole
pokoušet o vlastní nesmělé literární výtvory, básničky, pohádky pro děti, povídky, z nichž některé byly otištěny ve studentském časopise, novobydžovských i chlumeckých novinách a přečteny v literárních pořadech hradeckého Východočeského vysílače, řízeného tehdy chlumeckým spisovatelem Václavem Horynou. ◆◆◆ Od svých šestnácti let jsem prožíval nevýslovně krásné údobí svého životního jara. Pod mohutným vlivem naší češtinářky Vlasty Maříkové, zvané Mařínka, jsem se ponořil naplno a s hlubokým prožitkem do četby knih české i světové literatury. Snažil jsem se přečíst alespoň jedno dílo každého význačného autora – naší Boženou Němcovou počínaje – od první do poslední stránky. Vedl jsem si čtenářský deník s obsažnými záznamy, o Jiráskovi, jehož knihy mě učily vyznat se v klíčových událostech českých dějin, o Čapkovi, ale i o Hemingwayovi, Steinbeckovi, Dostojevském, Zolovi. Zamiloval jsem si poezii. Dychtivě jsem pronikal do citových sfér a slovního půvabu knížek a knih veršů Fráni Šrámka, Josefa Hory, Seiferta, Wolkera, Nezvala, ale i Nerudových („Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem“) a jímavého vyznání Svatopluka Čecha („Jak vlny osením po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji…“). Pověst osvědčeného recitátora mi zjednávala častá pověření a zakázky k veřejným deklamacím básní, jež jsem se nijak nezdráhal přijímat a plnit. Po vítězství v okresním kole recitační soutěže mládeže mě naše paní profesorka Maříková přihlásila do krajského kola v Hradci Králové. Zvolil jsem si pro své soutěžní vystoupení Wolkerovo Moře, jež mě uchvátilo: „Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení, moře jsem hledal celých šest dlouhých dní, a moře jsem nenašel…“ Chlumecký učitel, znamenitý ochotnický herec a můj velký příznivec O. E. Lesk se mnou nadřel procítěný přednes, jímž jsem se prodral do finále spolu s mně neznámým trutnovským studentem téhož věku Petrem Haničincem. Moje Moře rozhodnutím poroty nakonec zvítězilo. Můj soupeř mi na pódiu blahopřál. Podali jsme si za potlesku hlediště ruce, aniž by nás napadlo, že se zhruba po třiceti letech setkáme při natáčení filmového příběhu z pražského povstání Svítalo celou noc. On jako renomovaný filmový a divadelní herec v čelné roli hrdinného barikádníka, já jako vědecký pracovník Vojenského historického ústavu, plnící úlohu odborného poradce. V jednu chvíli ke mně přistoupil s dotazem: „Pane doktore, neúčastnil jste se náhodou jako študent v šestačtyřicátým roce krajský recitační soutěže v Hradci?“ Otázka mě překvapila. „Ano, zúčastnil.“ A v tom momentě mi najednou svitlo, co jsem si do té chvíle neuvědomoval. No jo, hrome, vždyť tenhle Petr Haničinec je přece ten můj soupeř z hradeckýho 99 Ukázka elektronické knihy