prostranství poblíž zářící budovy nebyl nikdo. Vzlyky, které zůstaly vzadu za ním, se už téměř rozplynuly v tichu, ale ne úplně – chvěly se ve vzduchu jako vzdálené komáří pištění. V hloubi domu se ozval výstřel, pak druhý – kdesi daleko na odpověď zavyl probuzený pes a zase zmlkl. A komáří pískot utichl, jako když utne. Dějev vyšel na zápraží, otevřel těžké dveře a vstoupil dovnitř. Nesměl vytáhnout revolver, a dokonce ani držet ruku na skryté kapse. Zvedl ruce s roztaženými dlaněmi – dlaně byly vlhké, jako by si je právě umyl – a rozhlédl se kolem, každou vteřinu připravený vykřiknout: „Naši! Nestřílejte!“ Stál v malé předsíni s oprýskanými stěnami, kde byl přímo přes latě pod omítkou namalovaný obrovský nápis: „Smrt nepřátelům lidu – kornilovcům, kappelevcům…“ Poslední slova se ztrácela v temnotě sklepení, kam se scházelo po strmých schodech a odkud se nesl šum hlasů. Další křídlo schodiště vedlo do prvního patra, kde, jak se zdálo, také někdo byl. Ochranka nikde žádná. Dějev se na okamžik zamyslel a vydal se pomalu po schodech nahoru. Brzy se ocitl u dvoukřídlých dveří, jedna veřej byla pootevřená a ze škvíry vycházelo světlo a pach spáleného střelného prachu. Samotná veřej byla pevná, dubová – revolver by ji neprostřelil, leda možná kulomet. Dějev se za ni postavil – tak, aby mu z úkrytu nevykukovala ani ramena, ani ruce zvednuté ke stropu –, sevřel zpocenou ruku v pěst a opatrně zaklepal. Místo odpovědi ticho. Znovu zaklepal. Aniž čekal na odezvu, opatrně strčil do pootevřené veřeje – ta se se skřípěním pohnula a odhalila velký prostor: spoustu elektrického světla, spoustu kouře ze střelného prachu. Z toho světla a kouře zíraly na strnulého Dějeva dvě černé díry – dvě hlavně revolverů. „Zavřete dveře, prosím,“ požádal zdvořilý hlas z hloubi místnosti. „Překážíte.“ Dějev s podlamujícíma se nohama a stále zdviženýma rukama vstoupil do místnosti.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515423
Bývalý kupecký obývací pokoj vypadal, jako by jím důkladně zatřásl nějaký obr: četné předměty, které dříve sloužily jako vybavení místnosti – obrazy, zrcadla, květinové stolky –, se válely rozházené v koutech, převržené na bok nebo opřené nastojato. Nábytek byl odsunutý a podivně natěsnaný na malém prostoru: jídelní stůl podepíral otevřený klavír, pohovka zajela do příborníku bez dvířek. Všechny věci a povrchy byly zastlané papíry: hromady kancelářských desek, sešitů a jednotlivých listů pokrývaly místnost tlustou vrstvou, která ožívala a třepotala se při sebemenším pohybu vzduchu. V místnosti byli tři muži. Jeden z nich, s hlavou černou a kudrnatou jako beraní bok, se rozvaloval na pohovce a nohama se pohodlně opíral o povalené nástěnné hodiny s vyčnívajícím kyvadlem. Druhý, s ohnivě rudými kníry trčícími do stran, seděl v křesle vytaženém doprostřed pokoje a mířil na Dějeva revolverem. Vedle něj, také v křesle, do něhož se sotva vešel, seděl třetí – obrovský plešatý muž – a také mířil. „Dobrý večer, soudruzi,“ pronesl Dějev tiše (rty mu nervozitou vyschly, ale hlas se mu nechvěl). „Jsem velitel vlaku, který veze hladovějící děti do Samarkandu. Máme hodně pacientů upoutaných na lůžko. Potřebují vejce, máslo a mléko.“ „To ses splet, soudruhu,“ odpověděl mu stejně zdvořile Beraní palice. „Tohle není zásobovací stanice. Tohle je svijažské oddělení čeky.“ „Já vím, kam jsem došel.“ Měl strašnou potřebu polknout a svlažit si hrdlo, ale chřtán měl suchý a drsný jako smirkový papír. „A vy víte, kdo v tomhle městě ukrývá potraviny.“ Třeskl výstřel. Odněkud z těsné blízkosti zprava se ozvalo zasvištění a náraz – kulka zasáhla zárubeň dveří. A pak téměř vzápětí následoval druhý výstřel do zárubně vlevo. Z příborníku odletělo několik papírů a roztočily se na poškrábaných parketách. Dějev stál bez hnutí. Srdce mu bušilo v žaludku, v krku, a dokonce i v konečcích zdvižených prstů. Oči a nos ho ostře pálily, ale neodvážil se spustit ruku a otřít si obličej dlaní.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515423
Ti dva v křeslech, aniž počkali, až se kouř rozptýlí, znovu natáhli kohoutky: Ohnivý knír se situací nepokrytě bavil a zvědavě si prohlížel hosta šibalskýma očima. Plešoun se lhostejně, s jakousi velkopanskou leností v pohybech vlastně ani nedíval na Dějeva, ale kamsi mimo. To je šéf, pochopil Dějev. Ten rozhoduje o všem. „Ano, víme, kdo má v tomhle městě zásoby,“ pronesl Beraní palice, jako by si nevšiml střelby. „Co uděláte, půjdete je rozkulačit?“ V jeho hlase nezazněla ani kapka jízlivosti, jen soucit. „Teď, nebo počkáte do rána?“ „Ráno odjíždím.“ Dějev ze všech sil napínal prsty, aby se mu netřásly. „A nemám žádný vojenský doprovod. Žádám vás, abyste mi pomohli vyvlastnit zámožným vrstvám obyvatelstva dětskou výživu pro hladovějící děti. Hned teď.“ Ohnivý knír vybuchl smíchy, tváře se mu nadouvaly a z úst vyletovaly spršky slin, už tak úzké oči se zmenšily a knír se naježil, až mu zakrýval polovinu obličeje. Čekista se dusil smíchem, ramena se mu třásla a vyholená hlava lehce poskakovala. Nakonec zabořil vrásčitou tvář do pěsti svírající revolver a takhle strnul, lehce sténaje z přemíry emocí. Naopak Plešoun, jako by neslyšel tu drzou Dějevovu řeč, seděl těžkopádně v křesle, mohutnou bradu měl svěšenou na stejně mohutnou hruď a oči unaveně přivřené; jeho obrovský krk přetékal přes límec uniformy jako chomout. Oba se zdáli být opilí. Mezi křesly si Dějev všiml šachového stolku. Místo figurek na šachovnici stály křišťálové poháry, některé z nich byly plné. „Ano, ano, hned teď,“ přikývl chápavě Beraní palice. „Chcete říct, že bychom měli okamžitě opustit naši práci, vzbudit spící vojáky, vloupat se do domu nějakého kulaka a zrekvírovat mu pro vás tucet vajec a funt másla?“ „Tucet nebude stačit,“ odpověděl Dějev. „Potřebujeme nejméně sto vajec a minimálně deset funtů másla.“ Ohnivý knír to už nemohl déle vydržet, propukl v smích, hlavu zakloněnou ke stropu, hnědé zuby obnažené až k dásním.
105
Ukázka elektronické knihy