Začíná takhle šílenství? Vstoupil do kuchyně. Z popraskaných parket sálal venkovní chlad a kousal ho do chodidel i přes tlusté bačkory. Na každé věci z ní něco ulpělo. Domácí papuče prošlapané přesně na její nohu. Stará houbička na nádobí vytvarovaná její rukou. Musel za tím vším udělat co nejrychleji velkou a výraznou tečku. Za jejími nočními výlety po domě, kdy se s hrůzou budil při rachocení zámku ve spodním patře. Za jejími záchvaty, při kterých ho nepoznávala a házela po něm nože z příborníku, protože byla přesvědčena, že ji okrádá, a nadávala mu při tom někdy do kolaborantů, jindy do ruských sviní. Za momenty prozření, kdy se na chvíli všechno vrátilo do normálu. Což bylo nakonec to nejhorší. Falešná naděje. Nechtěl si to přiznat, ale někdy si přál, aby už konečně zemřela. A když bylo po všem, žádnou úlevu necítil. Měl dojem, že se tím něco vyřeší, ale to bylo samozřejmě bláhové. Myslel si, že ho to zabíjí. Teď však paradoxně shledával, že mu i tyhle věci chybí. Přece jen to byl domov. Zvyk, rituály. Z nich teď nezbylo nic. Všichni jeho kamarádi a spolužáci už mezitím zmizeli. Do města, za hranice, do Prahy. Někdo k pásu, jiný na živnostenský úřad. Nikdo z nich tady už nežil, jen starousedlíci. Občas se na příjezdové cestě na obzoru objevilo neznámé auto, z nějž vylezli nějací lidé, kterým v restituci vrátili chatu nebo barák. Ale nikdy se nezdrželi dlouho. V tomhle údolí stínů nebylo místo pro živé. Největší vzrušení zažíval, když kohout zakokrhal o deset minut později. Alespoň nějaká změna. Dům tiše praskal zimou. Zastavil se před velkým ornamentálním zrcadlem v obývacím pokoji a spatřil v něm ducha svého otce. Tenký, ostrý nos ve tvaru zahnutého ostří na kuchání ryb. Lehce mdlý pohled, kterého se nemohl zbavit
96
blok_cerna-rusalka_02.indd 96
08.02.2022 14:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515408
ani ve chvílích naprostého vzrušení, což mu vždy dodávalo výraz jakési nepřítomné opozdilosti, znuděnosti nebo rovnou drzého pohrdání světem. A k tomu nepatřičně předsunutá brada, vytrčená jako příď starého škuneru. Tohle měli společné. A dál? Věděl o něm jen to, že se přátelil s několika pohraničníky, kteří ho občas časně zrána ještě za tmy pouštěli rybařit do Rakouska kousek za pásmem. Tušil, že to bylo za cenu nějakého donášení nebo podílení se na noční hlídací službě. Býval často pryč, nikdy nevysvětlil, kam jde nebo proč. A jednou si pro něj přišli. Byl to vlastně cizí člověk. Čas zapomenout. Čas začít žít přítomností. Začal sbírat její staré oblečení, časopisy, roztrhané knihy a další smetí, a nosit to na zahradu do kameny ohraničeného ohniště, kde se odjakživa zbavovali veškerého odpadu. Vzpomínal, jak pálili starý nábytek po dědovi. Rodiče tehdy vystavěli obrovskou vatru ze skříní, židlí a stolků, pak ji zažehli a všichni společně koukali, jak se v útrobách starého dřeva budí ohnivé monstrum. Hostinský měl pravdu. Mohl dělat cokoli. Nemusel se u nikoho hlásit nebo žádat o povolení. Znělo to neuvěřitelně. Bylo to příliš jiné. Už by ho nepronásledovaly šílené stařeny s ostrými střepy v rukou. Ale protože tak dlouhou nesměl, nevěděl teď, co se vší tou svobodou dělat. Nevěděl, jak být svobodný. Uměl jenom poslouchat. Držet hubu a krok. Už se s tím téměř smířil. S tím životem v umrlčím tempu. S absencí pokušení, s nulovými ambicemi. Smrt matky všechno změnila. On nejen může, ale dokonce musí pryč. Jinak dopadne stejně. Vylije si chlastem hlavu a stane se z něj agresivní schránka bez života. Prostě se z něj stane místní. Nenáviděl to slovo. Jenže jak? Jak se odsud může dostat?
97
blok_cerna-rusalka_02.indd 97
08.02.2022 14:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515408
Po půlhodině měl na zahradě vystavěnou hranici, která by se v klidu mohla měřit s tou z jeho vzpomínek. Šel do kůlny pro petrolejový podpalovač, ale nenašel ho. Prohledal celý dům i pozemek, než si vzpomněl, že ho před pár dny odnesl na radnici, když ho o to Meier požádal. Ani nevěděl, na co ho chce. Ale doufal, že ho nevypotřeboval všechen. Hodiny v obýváku odbily celou. Došlo mu, že stejně musí na hodinu otevřít knihovnu. Otálel a koukal na minutovou ručičku. Co když začne pršet a věci na zahradě zmoknou tak, že nebudou hořet? Nakonec v něm ale převládl smysl pro povinnost a službu druhým. Oblékl se, zamkl dům a vydal se k úřadu.
98
blok_cerna-rusalka_02.indd 98
Ukázka elektronické knihy
08.02.2022 14:33