Odměřeně sdělil: „Dobrý den, kapitán Hojda, kriminální policie.“ Před oči rudocha strčil legitku a pokračoval: „Potřebuji mluvit s panem Lubošem Kuběnou mladším.“ „To jsem já,“ vyhrkl muž oděný do vybledlých džín a tmavě modré košile s krátkými rukávy. Zhurta výstražně spustil: „Budu si stěžovat, nechám toho hajzla od kriminálky vykopnout!“ „Na stížnost máte právo,“ oznámil suše Hojda. „Věřte však, že kapitán Kabát naopak podnikne právní kroky pro dehonestující pomluvu. Můžu vědět, kdo vám o jeho údajném intimním styku s vaší ženou řekl? Ulehčí to následné vyšetření lživé pomluvy.“ „On tam s ní…“ vycedil Kuběna. „Kapitán Kabát se s vaší ženou vzdálil ostatním z místa činu na pouhou minutu. Chtěl ukázat blízký posed, odkud by případný svědek mohl zpozorovat děj před vraždou nebo vraždu samotnou.“ Neuhnul z přímého pohledu do očí muže, jenž v sobě dusil vztek. Jízlivějším tónem požádal: „Prozradíte mi osobu, která vám předala lživou pomluvu na kapitána Kabáta? Nebo má trestní oznámení podat vůči vám?“ „Pomluva, jo? Proč teda zdrhla za ním?“ s úšklebkem vychrlil manžel Karličky. Výstražně se předklonil a dal ruce v bok. „Poněvadž kapitán Kabát vaší ženě předal vizitku, kdyby si náhodou vzpomněla na něco, co by nám pomohlo při vyšetřování. Běžný postup.“ Hojda nadřazenci věnoval tvář opovržení a ledově odříkal: „Včera dopoledne jsme si všichni na místě činu všimli, že vaše žena má kolem oka obří modřinu. Slzy její mejkap smyly. Navečer, kdy k nám na kriminálku dorazila, tak ji zdobila čerstvá modřina kolem druhého oka. Tvrdila, že jste ji chtěl zabít.“ „To si ta kráva vymýšlí!“ zahulákal Kuběna a přiblížil rudý obličej k tváři kriminalisty. Hojda výstražně vystrčil prst. „Vyšetřuji násilné trestné činy už dost dlouho a věřte, poznám, kdy si někdo vymýšlí a kdy ne. Chlap, který mlátí ženskou, je obyčejný chudák.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515380
Kuběna s pěnou u úst zařval: „Co si to dovolujete? Já vás budu žalovat!“ „Můžete. Pouze jsem řekl, že muž, který mlátí ženskou, je obyčejný chudák. Tak je nastavená dnešní společnost a muže mlátící ženy považuje za morální chudáky.“ Hojdovi vystřelil pravý koutek úst vzhůru. „Jmenoval jsem snad tím chudákem přímo vás? Hovořil jsem obecně.“ Udělal půlkrok vzad a pohlédl vpravo. „Dobrý den, paní,“ přeslušně pozdravil prázdné okno u sousedů. Zrakem se vrátil k přerývaně dýchajícímu zuřivci a s milým úsměvem se zeptal: „Budeme lidem na ulici dělat divadlo, nebo mě pozvete dál?“ Vešli do dřevem provoněného prostorného obýváku. Novotou zářící lakované obložení stěn a buková podlaha připomínala při chůzi návštěvu zámku. Pod nejmodernější televizí se rozprostírala velká hnědá jelení kůže, řada mysliveckých trofejí zdobila okolní zdi od stropu až do výšky očí. Poslední slovo mezi muži padlo před vchodem. Hojda po příchodu do příjemného prostředí pozdravil starší ženu, oděnou do těsných kalhot s leopardím vzorem, špeky se do napnuté látky sotva vlezly. Patrně Kuběna starší vyhlížel z okna, o hosta nejevil zájem. Kuběnová vyhrkla: „Kde je ta rajda?“ Z rudých rtů vylezly nikotinové zuby. Kriminalista bez dovolení zapadl do měkoučké pohovky, aktovku odložil do klína. Pousmál se. „Chybí vám?“ „Ať si táhne,“ zavrčela Kuběnová, popošla ke starožitnému stolku a popadla broušenou skleničku. Led zacinkal o okraj. „Vaše snacha někoho pošle pro své věci,“ dráždil Hojda. Kuběnová začala křičet: „Té tady nepatří vůbec nic! S holou prdelí přitáhla, s holou prdelí potáhne!“ Hojda se předklonil. „Přejděme k tomu, co mě zajímá.“ Rozhlédl se po pokoji. Manžel Karly stál kousek od dveří, ruce v kapsách, jeho otec nehnutě vyhlížel z okna, Kuběnová nacházela levou rukou oporu v protějším křesle. Kriminalista spustil:
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515380
„Předevčírem se poblíž Křívova stala nemilá věc. Chtěl bych od vás slyšet, co jste dělali od čtvrtečního poledne do šesté odpolední. Stejné informace už kolegové zjišťují i u dalších obyvatel vesnice.“ Kuběnová v rychlosti zvítězila. S nepřehlédnutelnou nenávistí vychrlila: „Po obědě jsem s tou rajdou zasranou byla na zahradě. Kolem třetí jsme končily. Ona letěla za Monikou, že jí pohlídá zase děcka. Já jsem potom šla ještě do skleníku a tam jsem byla…“ Svraštila obočí. „Tato, kdy ses vrátil ve čtvrtek?“ Pán domu, zaujatý dějem na návsi, se ani neotočil. „V půl šesté. Kdy se asi tak vracím?“ Hojda stočil zrak k zácloně s délkou až skoro k podlaze. „Pane Kuběno, vy jste v Křívově v inkriminovanou dobu nebyl? Rozumím tomu správně?“ „Bývám v Kopanině, tam máme zahradnictví. Od půl osmé do půl šesté jsem ve všední dny tam.“ Kriminalista kývl na povýšeně postávajícího manžela Karly. Jeho nádech k promluvě utnul slovy: „Vaše odpověď mě z vás všech zajímá nejvíc. Už jsme vyslechli spoustu lidí z vesnice a máme vcelku zmapované, kdo se kolem doby vraždy pohyboval v lese.“ Kuběna mladší přivřel oči, snažil se zklidnit hlasitějším dýcháním. „Byl doma!“ štěkla Kuběnová. Téměř vycákla obsah skleničky na podlahu. Hojda visel pohledem na tázaném. Ruce mladého muže putovaly z kapes, nastupující vlhkost otřel o boky. Pomalu odříkal: „Byl jsem s přísadama v Kopanině. Vrátil jsem se kolem půl čtvrté.“ Na okamžik se odmlčel. „Pak jsem šel do lesa…“ „Jenom na chviličku, hned došel domů,“ skočila synovi do dalších slov Kuběnová. „Myslím, že váš syn je dávno dospělý a sám dobře ví, kde byl a jak dlouho tam byl,“ zpražil Kuběnovou Hojda a otočil se zpět
100 Ukázka elektronické knihy