Během vyzvánění hrála na pozadí hudba. Pak se ozval Ange linin hlas vyslovující Zoeino jméno, přičemž druhou slabiku Angeline protáhla, takže to znělo, jako by oslavovala. „Promiň, že jsem ti to nevzala,“ omluvila se Zoe a chtěla to vysvětlit, ale nemohla. „Seš někde venku? Potřebuješ pomoc?“ „Proč jsi… nepřišla?“ zeptala se Angeline. Zoe sevřel dobře známý pocit viny, který vystřídala zvláštní touha po tom, aby se Angeline starala o ni, ne naopak. Aby ji objala a Zoe se mohla vyplakat z toho, co se stalo s Aidanem. „Půjdu za tebou teď,“ pokusila se říct co nejklidněji. „Řekni mi, kde seš, zlato. Můžu se přijít podívat, jestli seš v pohodě.“ „Neřeknu,“ zahlaholila Angeline do telefonu. A pak se náhle rozplakala a vzlykala, že je sama a že se bojí. Zoe trvalo patnáct minut z ní dostat, že je v docích ve vinárně jménem Zoo, protože ji vyrazili z restaurace, kde byla předtím. „Z jaký restaurace?“ zeptala se Zoe. „Měla jsem jít na oběd… Na rande s jedním týpkem… Ale ne ukázal se.“ Zoe měla pochybnosti. S kým se Angeline měla setkat? S někým z Tinderu? Ve dne? Spíš to vypadalo, že šla někam sama a dou fala, že se na někoho nalepí a nechá si koupit pár drinků. Zoe si zavolala taxík. Angeline byla zjevně daleko, a kdyby se tam Zoe chtěla přesouvat vlakem a na kole, Angeline by se dost možná dostala do potíží. Jen musí zítra ráno zajít vyzvednout kolo na southamptonské nádraží. Taxikář nevěděl přesně, kde se Zoo nachází, ale nakonec ji našli. Nebo aspoň ceduli s reklamou. Přímo k vinárně se dalo dostat jen pěšky. „Počkal byste?“ zeptala se Zoe a podala mu desetilibrovku. „Musím jenom vyzvednout kamarádku a odvést ji domů.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515374
„Nevím, jestli tady můžu čekat,“ zapochyboval řidič. A pak dodal: „Kdyžtak můžu chvilku kroužit kolem.“ „Děkuju,“ usmála se Zoe srdečně. „Zkusím to zvládnout co nejrychleji. Nechte si zaplej měřič.“ Zoo byla vinárna u vody v přístavní čtvrti Ocean Village, moderním shluku bytových domů s několika bary a restauracemi v přízemí. Ze všech byl výhled na kotviště menších lodí a v Zoo svítila barevná světýlka a linul se odtud jazz. Rozhodně to nebylo místo, kde by se lidé ještě před večeří mohli pořádně opít. Vešla dovnitř a hned Angeline uviděla. Seděla shrbená u baru na vysoké dřevěné stoličce a ve skutečnosti vůbec nebyla sama. Těsně vedle ní seděl nějaký cizí člověk. Zoe okamžitě zneklidněla, tak silně, že to přehlušilo i její bolest. Nejen proto, že toho chlapa neznala. Ale taky kvůli tomu, jak měl kolem Angeline majetnicky položenou ruku, prsty ji škrábal na stehně. Nejspíš byl o pár let starší než Zoe, ale s těmi jeho asymetrickými vousy těžko říct. A byl obrovský, takže Angeline vedle něj vypadala ještě menší a křehčí. Zvedl plnou sklenku s koktejlem a něco Angeline zašeptal do ucha. Zahihňala se a na chvíli se narovnala, aby do sebe jasně růžové pití vyklopila. „Angeline,“ zavolala na ni Zoe nahlas. Angeline zaváhala a trochu koktejlu na sebe vylila. Snažila se utřít si ústa a tvářila se u toho, aspoň podle Zoe, provinile. „Zoe, co… tady děláš?“ Celým tělem se vlnila a zjevně se jí nedařilo na Zoe pořádně zaostřit. „Chtělas, abych přišla,“ připomněla jí Zoe s předstíraným úsměvem. Vykročila k ní a nevšímala si chlápka, který ji objímal. „Je čas jít domů, pamatuješ?“ „Proč?“ zamračila se Angeline. „Protože máme něco na práci,“ odpověděla Zoe.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515374
„Hele, mně se nezdá, že by chtěla jít,“ vložil se do toho muž a samolibě se ušklíbl. „Má tady svou vlastní práci.“ „Ale, fakt?“ opáčila Zoe a pozvedla obočí. „A myslíš, že je dost střízlivá na to, aby si to rozhodla? Protože mně to tak teda ne připadá.“ Pohlédla na barmana, který kousek od nich vyklízel odkapávač. Uvažovala, jestli by se na něj mohla spolehnout, kdyby se to trochu zvrtlo. „To je zajímavý, jakou máš najednou péči,“ poznamenal muž a trochu se od Angeline odtáhl. „Dělala sis stejný starosti, i když se ti před pár hodinama snažila dovolat?“ Zoe cítila, jak rudne. Takže Angeline mu o ní řekla. Angeline sklonila hlavu a natáhla se po prázdné sklence. „Za ten nepřijatej hovor už jsem se omluvila,“ namítla Zoe po tichu. „Teď jsem tady. Stejně jako tady pro ni bývám jindy.“ „Akorát ne zrovna tehdá, když ji vyhazujou z hospody,“ poznamenal muž tiše. Zvedl sklenku z poloviny plnou červeného vína, a než se napil, chvíli hleděl Zoe do očí. Byl to trochu výhružný pohled, ale Zoe neměla náladu nechat si vyhrožovat. „Aha, a ty seš nějakej chytrej,“ setřela ho nahlas. „Na to, že jste se zrovna poznali. Proboha. Jak se vůbec jmenuješ? Protože ani jedna z nás tě, myslím, nezná.“ „Richie,“ představil se. „A Angeline mě zná docela dobře.“ Pousmál se a Angeline se k němu k Zoeinu znechucení naklonila a opřela si hlavu o jeho rameno. Zoe ji chytla za ruku. „Pojďme domů. Uvařím ti čaj a zachumláme se na gauči.“ Richiemu to očividně nepřipadalo nijak lákavé, ale Angeline, která nade vše milovala pocit, že se o ni někdo stará, se na ni lehce usmála. „To zní hezky,“ prohlásila. Narovnala se a držíc Zoe za ruku seskočila ze stoličky.
100 Ukázka elektronické knihy