Kapitola devatenáctá
Eliza
Rýžová kaše
Když nesu matce ranní čaj, sedí na posteli zabořená do hromady polštářů a noční čepička jí visí z hlavy jako bledá povadlá květina. Okamžitě poznám, že se něco děje: pod očima má nafialovělé kruhy, rty semknuté do tenké čárky, ramena ztuhlá. Zvedne ruku na znamení, abych mlčela. „Včera večer se mnou mluvili pan plukovník a jeho žena. Celou noc jsem oka nezamhouřila.“ Hned pomyslím na peníze, které jsme si napůjčovaly. Jestli nám Martinovi nezaplatí, budeme muset do Calais prchnout všichni. „Nemohou nám zaplatit?“ „Nebuď hloupá, Elizo!“ Hledím na ni. „Tak o co jde?“ „Ann musí pryč. Trvají na svém. Musí okamžitě odejít.“ „Odejít?“ zopakuji omráčeně. „Z jakého důvodu?“ „Její drzost je neomluvitelná. Nemůžeme si tu držet služebnou, která ohrožuje naše živobytí, Elizo.“ „Co udělala?“ Přidržím se sloupku postele, protože matčina slova postrádají smysl. „Řekla, že naše káva je otrávená. Paní Martinovou to tak rozrušilo, že ji celý den sužovaly křeče v žaludku. Naštěstí ji pan plukovník přesvědčil, že 1 02
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515368
Ann pouze žertovala. Dovol, abych dodala, že se jednalo o vskutku ubohý žert. Ale tohle jí neprojde, Elizo. Neprojde jí to!“ „Přece bys jim nevěřila!“ „Proč by lhali?“ Matka se opře o polštáře, zavře oči, v obličeji má zatvrzelý výraz. „Slyšela jsem už tolik historek o podobných služebných… nenávidí své paní a využijí každou příležitost, jak jim uškodit. Navíc dopustíme-li takové móresy, dopadneme jako ve Francii, kde sloužící usekli hlavu všem svým pánům a paním.“ „Jak to můžeš říct, aniž znáš její verzi událostí?“ Udiveně kroutím hlavou. O Ann není v matčině proslovu ani zmínky. Jenomže ona pokračuje dál. „Viděla jsem tě s tou holkou, Elizo. Všimla jsem si, jak na ní lpíš. Nepřipadá mi to…“ Odmlčí se, jako by hledala vhodný výraz. „Zdravé,“ dodá po čase. Polknu, a než odpovím, v duchu napočítám do tří. Od svírání sloupku postele mi úplně zbělely klouby. Zuřím tak, že mi před očima poletují rudé jiskry. „Ann je dobrá služebná, matko. Nejlepší, jakou znám. Bez ní svou knihu nedokončím.“ „Bez našich hostů žádná kniha nebude. Kdo si myslíš, že platí za kuchyň, všechny přísady i tvůj drahocenný čas?“ Matka otevře oči, zvedne je ke stropu a povzdechne si. „Martinovi trvají na svém. A v Londýně mají ohromný vliv.“ „Může je obsluhovat Hatty. Ann zůstane v kuchyni.“ Snažím se mluvit vyrovnaně, ale úpěnlivost v mém hlase nelze přeslechnout. „Sejde z očí, sejde z mysli.“ „Jestliže byla Ann Kirbyová sprostá na naše první hosty, proč by se k ostatním měla chovat jinak? Lázně v Tunbridge Wells nejsou veliké, klevety se tam rychle roznesou. Další chybu si nemůžeme dovolit, ne poté, co tvůj otec…“ Zlomí se jí hlas. Hřbetem ruky si otře oči a znovu zavzdychá. „Pokud přijdeme o vážené hosty, budeme nuceny ubytovávat školáky. To bys chtěla? Trávit dny přípravou rýžové kaše pro nevychované kluky?“ Kousnu se do rtu. Odkudsi zdálky se vynoří verše, letmo zavíří minulostí, avšak zakotví v přítomnosti: Ponuře, temně, zlá křídla Osudu stáhnou se nad tebou jak těžké mraky; Pomalu, loudavě klesají níž… 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515368
„A když nebudeme moct ubytovat ani školáky, ocitneme se na mizině!“ vypění matka. „Promluvím s Ann. Pokud vina nebude na její straně, měly bychom Martinovy požádat, aby odjeli.“ Napřímím se a mám se k odchodu. Předstírám vzdor, který necítím. Pozvolna mě pohlcuje hořká směsice sebenenávisti a sebelítosti. Měla jsem se Ann víc zastat, říkám si. Jenomže matka má pravdu: přízeň našich hostů je pro nás klíčová. Bez nich se budeme nuceny připlazit po zbídačelých kolenou za mým bratrem Edgarem do mauricijské džungle nebo za mou provdanou sestrou Mary a žít z jejich milosti. A přesto: jak jen bez Ann dokončím svou knihu? Ann přikládá na oheň v kuchyňském sporáku. Když vejdu, otočí se, obličej červený horkem od plamenů. „Mám vám připravit čaj, slečno Elizo?“ „Co se stalo mezi tebou a Martinovými?“ Odvrátí zrak, kousne se do spodního rtu. „Musíš mi říct pravdu. Nemůžu si ponechat služebnou, která mi lže.“ Tisknu k sobě dlaně tak silně, že se mi bolest rozlévá až do ramenou. Ann sklání drobnou hlavu. Všimnu si, že šíji má posetou růžovými skvrnami. Slyším, jak naprázdno polkne do ticha, pak zapraská oheň, z otevřených dvířek sporáku vylétne roj jisker a jedna po druhé pomalu uhasínají. „Pan plukovník má takový zvláštní zvyk,“ špitne. „Rád se u-ukazuje.“ „Ukazuje se?“ zopakuji po ní. „Co tím myslíš?“ „Ty části, které by neměl vidět nikdo jiný než paní Martinová.“ „Byla jsi u něj v pokoji?“ Jsem v takovém šoku, že mám ústa otevřená dokořán. „Ne, slečno. Dělává to u snídaně nebo u večeře. U-ukazoval se i Hatty, ale ona je na to asi z-zvyklejší než já.“ „U stolu?“ Je to tak komická představa, že se málem dám do smíchu. Jenomže Ann studem celá zrudla. A o studu já něco vím. „Proto jsi vyhrožovala, že mu otrávíš kávu?“ „Ne.“ Zarazí se. Všimnu si, že se jí oči zalévají slzami. „Můžu odejít hned zítra, slečno Elizo.“ Pak udělám něco, co by žádná paní s děvečkou v kuchyni dělat neměla. Sevřu ji v náručí, přitisknu ji k sobě, hladím ji po vlasech i po zádech. „Je mi to líto, Ann. Je mi to moc líto,“ šeptám. V duchu v ní vidím Susannu. Mou Susannu. 104 Ukázka elektronické knihy