jen poslouchala; kéž bych dokázala popsat, jak úžasně uměla pracovat s mlčením, jak ho uměla dávkovat, jak jsi díky ní měl pocit, že tě někdo slyší, že je s tebou někdo na stejné vlně – možná ti to všechno připadá jako klišé, ale víš, ty to máš taky, tu schopnost, když zrovna nejsi v tom svém debatním modu. Prostě jen seděla a hezky, smutně a chápavě se usmívala, a částečně proto, že nedělala nic, mi umožnila dospět k závěru, že moje rozrušení je rozhodně potřeba nějak vysvětlit, že se můj vztek na mámu kvůli tomu, jak tě nedokázala „ochránit“ před tím videem, nebo kvůli tomu, že ta krádež obrázku je prý to nejhorší, co kdy provedla, ještě nezačlenil do koherentního narativu. Vytvořila mi prostor a já jsem si uvědomila, že hluboko pod tím, co říkám, je něco skryté, nevyřčené. Pak se v tom prostoru vytvořeném jejím mlčením něco stalo: nastal kolaps řeči, moje řeč se tříštila pod náporem emocí, stala se z ní litanie nesouvisejících výroků, tak nějak na mě působí někteří tví oblíbení básníci, anebo třeba Sarah Palinová nebo Trump, pronášejí nesmysly, jako by dávaly smysl, jako by to byly argumenty nebo informace, i když já jsem mluvila mnohem rychleji než politici; moje řeč nabírala rychlost, jako bych chtěla dohnat mizející význam; bylo to, jako bych dostala mrtvici. Sima pak vypíchla, že jsem často opakovala slovo „výcvik“ – například jsem řekla: „Proč máma dala ten obrázek Deboře, no, na základě výcviku bych usuzovala –“ a pak jsem se v půli věty zarazila a spustila o něčem úplně jiném. − Protože se to stalo ve vlaku. Když jsem se s otcem vracela ze Seattlu do Brooklynu, z návštěvy u rodinných přátel; bylo mi šest. Když babička musela nečekaně odjet do Los Angeles, protože její sestra onemocněla. Deboru vzala s sebou a mě nechala
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515364
samotnou s otcem, a to je to nejhorší, co kdy udělala. A pak už se moje řeč nedala za řeč považovat; rozvzlykala jsem se, vzlyky mě přemohly. Nečekala jsem to, bylo to tak nežádoucí a příšerné jako svalová křeč. Zpočátku jsem se tomu trochu smála, slunce a déšť, neúmyslně jsem se smála tomu, jaká je to síla a jak je to nečekané, a pak jsem se tomu prostě poddala. Když jsem tomu popustila uzdu, zakoušela jsem neuvěřitelně úlevný pocit: moje řeč skončila holým zvukem. Moje řeč se vyčerpala, měla se vytvořit nová, měla jsem ji vytvořit já se Simou. Pamatuju si, jak jsem se skrz slzy dívala na Simu a viděla, že ke mně nejde, že dál sedí na místě – teď už rovně, velmi vyrovnaně –, plná pochopení, že se ke mně nepřiblíží a neobejme mě ani mě nechytne za ruku, a pomyslela jsem si – je s podivem, že jsem vůbec byla schopná myslet –, že dělá dobře, když jen sedí, nezvedá se, vyčkává; pamatuju si, že mě napadlo, že jsme právě zahájily terapii. ••• Z hlediska rodinných systémů jsme s koncem pevné linky o dost přišli. Jen si vezmi, kolikrát jsi jako malý – než byly mobily, než bylo hned vidět, kdo volá – zvedl sluchátko a musel sis, byť jen krátce, povídat s tetami, strýci nebo našimi přáteli. I když se jednalo o pětivteřinovou kontrolu, Jak se máš, co škola, je máma doma, znamenalo to pravidelný hlasový kontakt v reálném čase se členy širšího společenství, který se opakováním upevňoval. Teď s někým mluvíš, jen když zavolá přímo tobě. S holčičkami si ráda povídám přes FaceTime; nestýská se mi jen po staré technologii, podle mě se odehrála podstatná změna, i když ne moc nápadná; třeba bys o tom mohl něco napsat.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515364
Taky to znamenalo, že když k nám domů začali volat Chlapi, často jsi to zvedl ty, a když jsem ti řekla: „Adame, to je pro mě“, několikrát jsi nezavěsil. (Tohle všechno by tvým brooklynským holčičkám z jednadvacátého století připadalo jako z jiné planety: dva lidé ve velkém domě v Topece zvedají sluchátko každý v jiném pokoji.) Že jsem nás nechala v telefonním seznamu, pro mě bylo otázkou hrdosti; měla jsem dojem, že kdybychom se nechali vyškrtnout, zachovali bychom se paranoidně nebo arogantně, ale možná jsem to měla udělat. Nevím, kolik těch chlapů vlastně bylo, ale mám takové tušení, že hodně telefonátů měl na svědomí jeden a ten samý a jen svůj hlas maskoval, ale pár jich bylo, zvlášť poté, co jsem vystoupila v Show Oprah Winfreyové; řekla bych, že průměrně šlo o jeden telefonát týdně. Na úvod byli hodně zdvořilí, mluvili normálním hlasem, „Mohl bych mluvit s paní doktorkou Gordonovou?“ Ale když jsem řekla „U telefonu“, nebo jsi pro mě doběhl a já řekla „Ano?“, hlas obvykle přešel do šepotu nebo sykotu; pak jsem – téměř bez výjimky – uslyšela slovo „píča“. Někdy mi jen chtěli oznámit, že jsem píča, protože jsem jim zničila manželství, nebo že s ženskýma je ten problém, že se mezi nimi najdou takové píči jako já, feminacistický píči, nebo ať držím tu svoji zpíčenou hubu (přestaň psát); sdělili mi, co měli na srdci, a zavěsili. Ale občas došlo i na různé výhrůžky, od hodně neurčitých po zcela konkrétní: že jsem píča a ať si dám bacha, že dostanu za vyučenou, že mě odpráskne v areálu Nadace (to byl jen jeden, ale zavolal několikrát) a tak dále. A taky různé variace na téma znásilnění: znásilním tě, někdo by tě měl znásilnit, nejspíš tě někdo znásilnil, kdybys nebyla tak šeredná, někdo by tě znásilnil.
107
Ukázka elektronické knihy