Žena v ohni tváře, kterou až příliš často nedokázal oddělit od Vivienniny, zejména v posteli. Když se pod ním svíjelo Viviennino tělo, měl vždy v hlavě Henriho. Na druhou stranu, když je s Henrim, často si vybaví Viviennin půvab. Ellis je naprosto věrný jak své ženě, s níž prožil téměř dvaapadesát let, tak svému milenci. Vědí o sobě a smířili se s tím, byť je to neakceptovatelné. Žijí každý zvlášť. Henri bydlí ve městě a Vivienne střídavě obývá domy v Bedfordu, Montecitu a v Hamptons. Na veřejnosti žije s ní a Henri zůstává veřejným tajemstvím. „Vítej zpátky. Jaké to bylo?“ ptá se Ellis, když Henri vejde do místnosti. Poslední tři týdny fotil v Nigérii pro National Geographic. „Žádné Bali to tedy není.“ Henri se zasměje a Ellise ten sytý zvuk jako obvykle zahřeje u srdce. „Špína, nebezpečí – ale lidi jsou tam bůhvíproč krásní. El, ty fotky jsou neuvěřitelné.“ S Henrim Lamontem se seznámil před dvaadvaceti lety, když pracoval ještě jako módní fotograf a najali ho na focení reklamy pro Aniku Baum. Pokud nechá Ellis dostatečně dlouho zavřené oči, stále si dokáže živě vybavit noc po focení, kdy Henri, sotva třicetiletý, svedl Ellise v jeho kanceláři. Vybaví si každý pohled, vjem, dotek a vůni té vzácné vzpomínky a vyvolává si ji, kdykoliv to potřebuje. Přestože měl Ellis ženu a dobře fungující rodinu, Henri nějak poznal, kdo Ellis ve skutečnosti je a co skrývá. Ellis to věděl odjakživa, přesto se rozhodl žít život, jaký by si přála jeho matka. A přála by si to vůbec? ptal se sám sebe v průběhu let opakovaně. Podle toho mála, co si o ní pamatoval, byla Anika Baumová bohémka, která nikoho nesoudila a předběhla svou dobu. Bavila se, když se promenádoval po jejich velkém bytě v šatech a botách na vysokých podpatcích. Dodneška slyší její radostný smích, který se nesl vzduchem jako kytice čerstvých kvě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515342
99 tin, kdyby květy vydávaly zvuk. Ne – nebyla to matka, kdo by mu zakazoval jeho životní styl. On sám popíral vlastní touhy, možná jako trest za to, že přežil válku, když ona ne. Chlapec bez rodiny, bez matky byl odhodlaný vybudovat si rodinu, jejímž středobodem bude matka. A zatímco Vivienne byla dokonalá, on dokonalý nebyl. Jeho rozpolcený život mu nedával smysl, stejně jako nechápal, že je mu Henri tak oddaný. A přesto takhle žijeme, pomyslí si Ellis, když se k němu Henri skloní, políbí ho na ústa, pak se narovná a prohlédne si ho. „Co říkal onkolog?“ „Stabilní. Nic se nezměnilo,“ zalže Ellis a Henri odejde k baru, aby si namíchal Dirty Martini a Ellisovi nalil sodovku. Vzhlédne od baru. „Lžeš.“ Oči jako rentgeny. „Ano, lžu,“ připustí Ellis. „Není to lepší. Raději toho nechme.“ Henri si sedne na pohovku vedle Ellise, rukou mu pevně stiskne stehno a zlehka ho pohladí. Ellis ví, že Henri občas spí s jinými muži, když se naskytne příležitost nebo je na cestách – jednu noc, někdy o něco déle –, ale jen jednou za celé roky jejich společného života to trvalo příliš dlouho a nedalo se to vydržet. Jak by tomu mohl zabránit? Je pro Henriho příliš starý a nikdy by neopustil Vivienne. A Henri to po něm nikdy nevyžadoval. Ani nikdy nechtěl, aby Ellis veřejně oznámil, že je gay, přestože ve světě módy se s tím nikdo netají. Henri respektuje, že se Ellis narodil v jiné době, a nikdy po něm nic nežádá – kromě těchto chvil. Ukradených společných okamžiků v jejich prostorném bytě v Tribece, který Ellis platí a kde Henri bydlí, když je ve městě a necestuje někam daleko kvůli práci. Jejich čas a posvátný prostor je pro oba vzácný. „Byl jsem za Adamem,“ svěří se Ellis.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515342
Žena v ohni Putující ruka se zastaví. „Za Adamem? Jak se mu daří? Počkej, ty jsi byl v Montaně?“ Henri teatrálně ztuhne a pak nevěřícně zakroutí hlavou. „Víš o tom, že je tam příroda?“ „Ano, vím.“ Ellis se usměje. „A věř mi, že mě překvapilo, jak je krásná. Adam se má báječně. Henri, je tu něco…“ Zmlkne a srovnává si myšlenky. „Něco, co jsem ti chtěl říct už dávno.“ „To zní vážně.“ Henri se opře o čokoládově hnědou semišovou pohovku a poslouchá, zatímco Ellis pomalu vypráví: o své matce, o válce, o obraze, o lžích, o tom, že podezírá Margaux de Laurentovou, a postupně rozkrývá a odhaluje celou pravdu své zapečetěné minulosti. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptá se Henri tiše, když Ellis domluví. „Proč ty výmysly o Belgii? O tom, že tvoje rodina obchodovala s diamanty? Víš, že mě tyhle věci nezajímají. Tolik věcí by se tím vysvětlilo. Proč nikdy nepláčeš. Proč dokážeš hodiny zírat do prázdna. Proč mě od sebe odstrkuješ, jako by sis tu radost – nás dva – nezasloužil. Vidíš támhleten snímek…?“ Ellis pohlédne za Henriho vyčítavým prstem, kterým ukazuje na svou oblíbenou fotografii Ellise. Zvětšený černobílý snímek v rámu z třešňového dřeva, který pořídil, když se dali dohromady a Ellis nevěděl o tom, že ho fotí. Ellis má na sobě tlustý pletený svetr a dívá se ven zasněženým oknem. Má odhodlaný výraz, nepřítomný pohled a zaťatou čelist. „To je člověk, ke kterému jsem nikdy nedokázal proniknout.“ Henri si povzdechne. „Tímhle se všechno vysvětluje. Jen bych býval rád věděl dřív… že mi věříš.“ Ellis vezme Henriho ruce do svých a láskyplně si prohlíží dlouhé, hbité prsty a žilky jako v mramoru, které tak dobře zná. „Nevěřil jsem sám sobě. Pravdou je, že jsem nebyl schopný přijmout vlastní minulost. Ale v poslední Ukázka elektronické knihy