098
směrem k prasklině houští, kde se rýsuje béžový objekt. Vůbec nevím, jak se lze do jakéhokoliv domu vloupat, ale Adam je na to připravený. Má v batohu páčidlo i kladivo. Tvrz vypadá opuštěně a zpustle, přesně podle očekávání. Adam mě ujišťuje, že se nemusím ničeho bát, tihle pošuci tam žádný zabezpečení mít nebudou. „Tak tady to máš,“ podává mi Adam kus železa. „Co?“ „No páčidlo.“ „To mám jako ty dveře vypáčit já?“ „A kdo jinej? Je to přece tvůj obraz,“ doplní verdikt své malé pomsty za to, že jsem zase něco zpackala. Až teď to na mě dolehne. Začnou se mi klepat kolena. Když mě někdo chytne, budu za zlodějku. To už jsem do toho mohla jít rovnou sama. Sevřu čelisti. Páčidlo si vezmu a jdu k vratům. I přes vzedmutou krev v žilách si uvědomím orchestr ptáků. Jsou tady a jsou krásní. Být tak jedním z nich. Uletět a na všechno jen švitořit a štiřikat. Vězení nejsou jen kobky s mřížemi, ale i situace, ze kterých se člověk neumí dostat ven. „Hele, a co když je to celý úplná blbost?“ zapochybuju zase. „Co jako?“ zvedne Adam obočí. „Něco jsme si vysnili a teď tomu věříme.“ „Ses posrala? Se bojíš? Takže jsem tady úplně zbytečně?“ Adam si vyhrne rukáv a podívá se na hodinky. Někdo mu volá. Odejde opodál mezi stromy. Hodím páčidlo na zem a čekám. Pozoruju kovová vrata, ze kterých se loupe hnědý nátěr a sype se rez. Klika je taky na odpadnutí. Klika! Opatrně za ni vezmu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515340
099
Nic. Vrata jsou zamčená. Podívám se na zámek blíž. Je taky zrezlý. Je zrezlý! Nemůže přece fungovat. Znovu vezmu za kliku a opřu se do vrat. Celou svojí vahou. Ptáci mi mezitím nad hlavou přehrají celou etudu. Povol! Tak povol přece! Cvak. Něco v nich luplo a s opatrnou obezřetností mě pouštějí dál. Zavřu za sebou. Přeju si Adama už nevidět, i když se tu sama bojím — v dlouhé černé chodbě, ze které visí pavučiny jako vyplétané obrazy. Pochybuju, že tohle je sídlo nějaké sekty. Nechala jsem se do toho vměstnat jako barva do tuby. Je to moje hloupost, jsem jen beztvarou kombinací pigmentu, oleje a vody, a teď tvrdnu strachem. Adam si se mnou pracuje, klidně by ze mě mohl namalovat Dámu s hranostajem. Pokud by to ovšem zvládl. Poslouchám, jak dům mlčí. Je slyšet jen můj dech a pozvolné kroky. Nahlédnu do první místnosti a všechno se se mnou zatočí. Snažím se dýchat. Pomalu nasávat prachové částice a zase je odevzdávat, opřená o vlhkou zeď. Všude na zemi, na parapetech a na stolečcích, které vypadají jako ze starého operačního sálu, leží desítky a stovky lékařských pomůcek, pinzet, baněk, stříkaček a hadříků. Vše je vedle sebe a na sebe precizně vyskládáno a zalehnuto šerem, starobou a prachem. Věci dávno použité a zničené, ale znovu vystavené k neznámému účelu, zaplňují každou myslitelnou plochu místnosti. Perfektně promyšlená změť. Pokračuju dál, s očima kmitajícíma mezi všemi těmi věcmi. Další místnost je ještě temnější. Černé hadry zakrývají okna, takže sem světlo proniká jen dveřmi,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515340
Ukázka elektronické knihy
100
kterými vcházím. Také je zahlcená věcmi, ale v jiném duchu. Alchymistické a astrologické pomůcky, omšelá knihovna s černými hřbety knih. Mám strach se čehokoliv dotknout, všechno je naaranžováno jako cenné výstavní exponáty. V dalších místnostech o patro výš jsou staré kufry vyskládané až ke stropu, všude ramínka, na nich visící odrbané oblečení, zaprášené lahve, vitríny s prasklým broušeným sklem, vybledlé fotky v rozpadajících se rámečcích, stohy knih, model hradu připomínajícího Karlštejn, krabice, krabičky, kožené boty, sbírka zbraní, petrolejové lampy, svícny, klíče a další a další a další. Všechno jako nalezené v kontejnerech nebo koupené v antikvariátech. Jedna místnost je dokonce plná křížů. Dokončím prohlídku druhého patra a čeká mě už jen to poslední. V tu chvíli mě dožene Adam. „Paráda, co? Já ti to říkal,“ usmívá se. „Nic jsem zatím nenašla. Pojď ještě nahoru.“ „Já toho našel spoustu,“ dodá pobaveně. Vystoupáme po vrzajících schodech nahoru. Dostaneme se do pokoje, kde jsou jen samé obrazy. Na chvíli zajásám, ale vzápětí, když všechny přelétnu pohledem, mě naděje zase opustí. Jsou to staré obrazy jako z ložnic našich babiček a dědečků. Myslivec na lovu v oprýskaném rámu s bohatými kudrlinkami, krajina se snopy, líbezná Panna Maria s Ježíškem. Sice jsou nainstalovány tak, jako by každý z nich byl klenot, ale jejich špatná malba rozhodně klenotem není. Na předposledních dveřích visí cedule s nápisem U Puritána. Tam naopak není vůbec nic. Jen jedna postel se starou matračkou, do stěny vyrytý předimenzovaný kříž a v rohu židle s vyříznutým sedákem, pod