Vůbec v té chvíli nevím, co dělat. Popadnu pa nenku, jak zběsilý seběhnu po schodech dolů, vy běhnu před branku a mrštím jí do popelnice. Vítr ještě zesílil, než stihnu přiklopit víko, zvedne ně kolik papírů a vynese je do vzduchu. Několikrát s nimi zatočí a mrští do keřů, odkud není vysvo bození. Jindy bych je sebral a uklidil, ale teď mi to je úplně jedno. Pro jistotu panenku zastrčím hodně dolů do odpadků, jako by tím, že nebude na očích, mohla zmizet i ta hrůza, která mi právě došla. Za klapnu víko, otočím se k brance a zmateně vyrazím k domu. U dveří ale nejsem schopen vejít dovnitř. Zamířím do zahrady, slabost v nohách mi podráží kolena, jako bych právě podal nějaký šílený spor tovní výkon. Skoro v mrákotách dojdu k lavičce u altánu. Ptáci se třesou ve větru, pod hortenziemi se krčí kocour a pozoruje mě temnýma očima. Na první pohled vypadá nehybně, srst mu v zákrytu jen jemně povívá, ale právě v tom zdánlivém klidu u něj poprvé s jistotou zahlídnu duši lovce. S kaž dou minutou mě realita začíná škrtit jak svěrací kazajka. Zkouším si namluvit, že to byla jen plas tová hračka, ale vím, že to tak není. Teď už naplno vím, že to tak se mnou bylo vždycky, že jsem to jen nikdy ani sám před sebou nevyslovil. Protože takové věci se vyslovit ani nedají. Jenže jako by to tahle podělaná panenka dneska místo mě vykřik la nahlas. Navzdory jejímu plastikovému obličeji se mi zdá, že i z té popelnice na mě ječí, že jsem jí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515296
udělal to, co se panenkám dělat nesmí. Keře se ve větru mlátí jak o život, břečťany se chvějí, jako by se přede mnou třásly strachy. Voda na jezírku se honí sem a tam a já pořád slyším ten panenčin hlas: „Seš pedofil! Ty to seš!“ A pořád opakuje tu jedinou větu, kterou nechci slyšet, které odmítám uvěřit, a přesto vím, že je to pravda. Topím se v zoufalství i úlevě, jako bych to celé vždycky věděl, a současně nevěděl. Jako by to vyvřelo z jakési hlubiny v mé hlavě do vědomí a já to poprvé jasně nahlédl. Proto jsem si nikdy nebyl schopný najít holku, proto mě ženy vždycky jen obtěžovaly, proto jsem nedokázal chodit s Kačabou. Protože mě vzrušují jen malé hol čičky. Z očí se mi hrnou slzy, snažím se je zadržet, ale vůbec to nejde. Celá zahrada se mi slévá v jed no temné zelené jezero. Rostliny kolem se po mně sápou, určitě i ony mě chtějí zadusit a potrestat za to, jaká jsem zrůda, protože někoho takového ne můžou nechat naživu. Průdušky mi pískají nahoru a dolů, až mám pocit, že mě ty šlahouny ze spárů nepustí. Musím se rychle předklonit a roztáhnout hrudník, tak mě to učila babička pokaždé, když se mi zhoršilo astma. Zhluboka dýchám se zavřenýma očima, konečně to povoluje, znova mi jde vzduch do plic, srdce mi sice ještě buší, ale už vím, že to bude dobré. Když se znova podívám k hortenziím, kocour je pryč.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515296
Sedím už dávno doma, když zaslechnu bouchnout branku. Vítr ji někomu vytrhl z ruky a hodil s ní o zídku tak, že pořádně zahartusila. Krátce nato se ozve zvonění na zvonek a klepání na dveře. Zůstanu ale nehnutě v pokoji, nechci nikomu otevřít. Nechci kolem sebe žádné lidi, nikoho, kdo na mě bude mlu vit nebo po mně cokoliv chtít. Odteď jsem cizincem všude, nejen v tomhle světě, městě i zahradě, ale i ve svém vlastním těle. Dochází mi, že všechno skonči lo. Muselo skončit, protože kdyby ne, stane se něco strašlivého. Něco hrůzného, to nejhorší z nejhorší ho. Celý můj svět a život, celá ta naděje, že konečně budu žít nějak líp, se zhroutila v jediném okamžiku. Protože jestli je něco nad slunce jasnější, tak je to to, že já nemám sebemenší právo na jakékoliv naplnění. Nemám ani to nejobyčejnější právo být tím, kým jsem. Čím víc na to myslím, tím víc mě přepadá vztek na Moniku. Všechny ty její problémy se mi teď zdají jako ty největší malichernosti na světě. Ve skutečnosti si klidně může najít holku, dokonce si nějak můžou zařídit dítě. Můžou spolu budovat do mov, můžou spolu spát. Zdá se mi to neuvěřitelně velký balík možností, který mně život tak nespraved livě upírá. Držím na klíně Lucčiny kalhotky a zírám na ně. V hlavě mi jak panoptikum běží tváře lidí, kteří mi ve zpovědnici bědovali na svůj úděl, a mně 102
Ukázka elektronické knihy