LUCY KINGOVÁ
myslela, že budou ubytovaní společně? To se přece vůbec nehodilo! Stejně tak si nedovedla vysvětlit své zklamání, když si Max rovnou na recepci objednal pokojovou službu, takže ho po celý zbytek večera neviděla. Alex nemohla přijít na to, co se to s ní děje. Max přece respektoval její přání. Uznal, že se jí už nemá dvořit. Tak proč byla místo spokojenosti plná rozčarování? Kam se poděla úleva? Proč jí chyběly jeho okouzlující úsměvy, milá konverzace i flirtování? Proč si tak toužebně přála, aby na ní jeho pohled ulpěl déle než dvě vteřiny? Zvýšila se i její posedlost Maxovýma rukama. Pokaždé, když o ně zavadila pohledem, připadalo jí, že cítí, jak jí jezdí po těle. Ať přemýšlela, jak chtěla, k žádnému uspokojivému výsledku se nedobrala. Z jejího uvažování ji vytrhl až Maxův příchod. Alex se dívala, jak míří k jejímu stolu, a rozčilením téměř přestala dýchat. Ohromně mu to slušelo a pohyboval se s grácií, která dala vyniknout jeho sošné postavě. Neoholil se, a Alex přímo svrběly prsty, jako se jí zachtělo ho poškrábat po rašícím strništi. Vlasy měl ze sprchy doposud vlhké a Alex si ho automaticky představila, jak stojí pod proudem horké vody a kolem jeho vypracovaného těla se přitom zvedají oblaka páry. Slastně ji zabodalo mezi nohama. „Dobré ráno,“ pozdravil ji a věnoval jí krátký neosobní úsměv, který Alex tolik nenáviděla. Jí ráno vůbec nepřipadalo dobré. Na její vkus bylo příliš horko a najednou se nemohla pořádně nadechnout. „Spala jste dobře?“ Alex si s údivem uvědomila, že kupodivu ano. Předchozí noci byly hrozné, ale ta minulá proběhla bez zbytečného dumání, co by, kdyby. „Ano,“ odpověděla. „Jako dřevo. Co vy?“ „To samé.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515220
PRAVIDLA NEJSOU PRO BOHATÉ
Zatímco se Max usazoval naproti ní a naléval si kávu, Alex si ho důkladně prohlédla. Nezdálo se, že by mluvil pravdu. Byl bledší než obyčejně a vyhlížel unaveně. Kolem rtů se mu usadily jemné vrásky a čelo měl zkrabatěné zřejmě už delší dobu. Jeho výraz byl však nečitelný a i oči byly bez výrazu. Alex si přála, aby si mohla přečíst, co se mu honí hlavou. Chápala, že prochází velkým stresem. Zjištění, že lidé, které považoval za své rodiče, ho adoptovali, pro něj muselo být šokující, jakkoliv byly vztahy v rodině problematické. Alex s ním soucítila. Teď se nacházeli v zemi jeho původu, navíc pouhou půl hodinu od sirotčince, odkud si ho adoptivní rodiče odvezli. Sice si nic z toho nemohl pamatovat, avšak nějaký efekt to na něj mít jistě muselo. Když se dozvěděl, že má bratry, okamžitě se s nimi spojil. Sám se také rozhodl převzít vyšetřování případu, na kterém ona sama pracovala měsíce. To všechno nevypadalo na někoho, kdo má ke světu stoický přístup. Alex byla přesvědčená, že Max je ve skutečnosti citlivý muž, který svůj chlad jen předstírá, aby se jím chránil. „Jak vám je?“ zeptala se opatrně. Říkala si, že by mu třeba mohla nějak pomoct, kdyby se jí svěřil. „Dobře, proč?“ „Protože jste konečně v zemi, kde jste se narodil,“ odtušila Alex a pozorně sledovala, jak se na to Max zatváří. „Napadlo mě, že by pro vás návštěva sirotčince nemusela být jednoduchá.“ „Jsem v absolutním pořádku,“ řekl Max nevzrušeně a natáhl se pro housku. „Je mi fajn.“ „Jste si jistý?“ „Ovšemže. Bude to fajn.“ Aha. Pozorná Alex zaregistrovala, že Max použil dvě slůvka fajn za sebou. Podle jejích zkušeností to značilo problém. Pokud se jí však Max odmítal svěřit, nemohla s tím nic nadělat. „V kolik odjíždíme?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515220
LUCY KINGOVÁ
„Nevidím důvod, abyste jela se mnou.“ S tím tedy Alex rozhodně nesouhlasila. Jednak nechtěla, aby ji Max vyšachoval z pátrání, a jednak si byla jistá, že bude potřebovat její podporu. „S tím nesouhlasím,“ konstatovala a odhodlaně vytrčila bradu. „Smůla.“ „Tohle je i můj případ, Maxi. Pracovala jsem na něm osm měsíců. A jsem na něm zainteresovaná stejně jako vy.“ Max se jí konečně podíval přímo do očí. V jejich modři se zračila nevěřícnost i skepse. „O tom tedy silně pochybuju.“ Alex by se s ním mohla hádat, ale rozhodla se to nechat na příště. „Ráda bych vás morálně podpořila.“ „Já žádnou podporu nepotřebuju. Ani morální, ani žádnou jinou.“ Ani s tím Alex nesouhlasila. Rozuměla mu. Tušila, proč se tak brání, aby jela s ním. Bylo to pro něj příliš osobní a nestál o svědky. Nebyli přátelé. Už vůbec nebyli milenci. A nebyli ani kolegové. Navíc odmítla jeho nabídku k milování. Proč by ji tedy měl brát s sebou na výpravu, která pro něj tolik znamenala? Přesto si umínila, že s ním pojede, stůj co stůj. Možná s ním odmítla mít sex, avšak to neznamenalo, že jí na něm nezáleží. Nikdo jiný kromě ní tu nebyl. Co kdyby Max potřeboval podporu? Byla přesvědčená, že by si věděla velmi dobře poradit. Během své praxe jako soukromá vyšetřovatelka zažila dost případů, které vyžadovaly citlivý přístup. Měla s tím zkušenosti. Věděla, kdy zasáhnout, a kdy se naopak držet zpátky. Vypěstovala si rovněž výbornou emoční inteligenci. Na Maxovi jasně viděla, že je rozrušený, i když navenek nebylo nic poznat. „Smiřte se s tím, že prostě pojedu, ať se vám to líbí, nebo ne.“ 100 Ukázka elektronické knihy