DEVÁTÁ KAPITOLA Vernon se na Theu po jejím prohlášení zadíval a povytáhl tázavě obočí. Thea cítila, jak rudne. „To bude vážně ta nejvítanější změna, má nejmilejší Dotty,“ zamumlal. „Koneckonců je pro vás zcela netypické přicházet s nápady, s nimiž bych mohl nesouhlasit,“ dodal ironicky. Thea zatnula zuby a snažila se jeho jízlivou poznámku přejít. Věděla, že jakákoli její reakce ho jen povzbudí, aby ji ještě více popichoval i s onou prokletou přezdívkou. Všimla si, jak se ušklíbl. A teď si ze mě ještě dělá legraci! Chvíli se na sebe oba mlčky dívali. Thea sevřela pevně rty, rozhodnutá nepromluvit a nic nevysvětlovat, dokud ji Vernon nezačne brát vážně. „Prosím, pokračujte,“ vybídl ji Vernon konečně s lehkým povzdechem. „Můžeme tvrdit, že vy… tedy spíš já… vlastně, že Theo je váš…“ Thea ztlumila hlas až do šepotu, ačkoli kolem nebyl nikdo, kdy by je mohl slyšet, „… je váš nemanželský syn.“ Styděla se tak, že jí tváře přímo hořely, a věděla, že musejí mít naprosto nevhodný odstín rudé. Pohled upřela kamsi za jeho pravé ucho, nadechla se a rychle ze sebe chrlila zbytek. Zdálo se jí snadnější mluvit o sobě jako o chlapci Theovi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515197
DÍVKA V NOUZI
„Já… tedy Theo… ví, že jste jeho otec, nezná ale vaši pravou totožnost. Vy ho podporujete, a když ho přijedete navštívit a vezmete ho s sebou, oblečete se prostěji, abyste nevzbudil pozornost, takže Theo netuší, že jste ve skutečnosti bratr vévody.“ „To…“ začal Vernon a Thea k němu vzhlédla s nadějí v očích. „… je výborný nápad,“ dokončil Vernon. Samou úlevou, že se její předešlé podezření nenaplnilo, se celá rozzářila. Kdyby měl postranní úmysly, její plán by určitě odmítl. „To vám… nám poskytne vysvětlení, kdybychom mluvili s Henrym Manningtonem, protože i on by poznal, že nejste můj synovec. Ale kvůli zachování dobrých mravů zůstanete mým synovcem, když si budeme objednávat pokoje, a já zůstanu panem Boytonem. Neumím si představit, že by hotel Royal souhlasil s tím, aby se mezi jeho hosty vmísil můj… nezamýšlený poklesek.“ „Poklesek?“ zeptala se Thea s přehnaně nevinným výrazem, když se vraceli k hotelu. „To je…“ Když Vernon spatřil její výraz, odmlčel se. Pak však pochopil a dodal: „Vy malá potměšilá potvůrko.“ Natáhl ruku a Thea se připravila na to, že ji opět zatáhne za ucho. Místo toho jí však jen jemně stiskl lalůček a její tělo šlo jeho doteku naproti. Jako by mezi nimi přeskočila jiskra. Jejich pohledy se setkaly a Thee se rozbušilo srdce, když viděla, jak Vernonův pobavený výraz zmizel a v očích mu vzplál skrytý oheň. Pak však převážil strach nad jejím náhlým popudem k němu přistoupit blíž a přijmout jeho nevyslovenou výzvu. Nikdy nesmím zapomenout na Jaspera Connora. Mužům se nedá věřit. A Vernon… Dobré nebe, je 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515197
JANICE PRESTONOVÁ
to syn vévody! Pro muže jako on nikdy nemohu nic znamenat. Vytrhla se mu. „Au!“ Mnula si ucho a rozzlobeně na něho zírala, protože v hněvu nalézala útočiště. „Nepředstírejte, že vás to bolí, vy koketo,“ mumlal Vernon. „Co…“ „Snažím se chovat jako váš synovec,“ přerušila ho Thea. „Nevíme, kdo nás pozoruje.“ „Hmmm.“ Rychle přejel pohledem okolí, čímž dokázal, že uznal její námitku. Thee se ulevilo, že se jí podařilo překlenout trapný okamžik. Vrátili se do hotelu a vešli do prostorné vstupní haly. Sluha jim odebral klobouky. Vernon kývl na Theu a sklonil se k ní, aby jí mohl zašeptat do ucha. „Štěstí, že jsem vám upravil to vrabčí hnízdo, které jste měla na hlavě, viďte? Alespoň když teď potkám nějakého známého, neuděláte mi ostudu, že jsem ve společnosti takového otrhance.“ Jeho popichování jen posílilo její přesvědčení, že když rychle udusila jiskru touhy, která mezi nimi přeskočila, bylo to správné. Její námitku odmítl, jako by nic neznamenala. A pro něho zajisté nic neznamenala. Zůstal chladný, zatímco ona… se staženými ňadry se náhle nemohla ani nadechnout. Vernonova zmínka o tom, jak ji střihal, v ní probudila vzpomínku na zvláštní důvěrný pocit, který měla. Potlačila zachvění, když si vybavila, s jakým přemáháním seděla bez hnutí, když kroužil s nůžkami kolem ní, dotýkal se jí, prsty jí projížděl vlasy. Nikdy si nedokázala představit, že tak prostý úkon jako střihání může být tak… znepokojivý. „Opravdu štěstí,“ zasyčela. „Neboť jak jinak by přežila vaše pověst?“ 100 Ukázka elektronické knihy