16 Říjen 1918 Egon se náhle zastaví. Před ním stojí téměř nahá Adele. Modelku mu dělá už skoro půl roku. Za tu dobu vytvořil desítky kreseb a akvarelů jejího těla. Edith je stále ostražitá, ale nemůže být nablízku pořád. Dnes Egon okusuje konec tužky a pak se k ní otočí. „Vzdávám to! Nemůžu pokračovat, když jsi při každém sezení o něco tlustší.“ „Egone! Jak se opovažuješ!“ vykřikne Adele. „Tím se všechno mění,“ trvá Egon na svém. „Když použiju baculatou modelku, ty linie nebudou fungovat.“ „Baculatou?“ Adele si rukou přejede po bocích a otočí se, aby si prohlédla své pozadí. Podívá se na ni a trochu se obměkčí. „Omlouvám se. Jsem pod velkým tlakem.“ Adele se odmlčí a přemýšlí o jeho slovech. Přišel čas. „Musím ti něco povědět,“ řekne. Využije příležitosti, aby propojila změny, kterých si v poslední době všimla: plnější ňadra, zvětšující se oblinu v oblasti břicha, odpor ke všemu sladkému. Nemůže si vzpomenout, kdy měla naposledy menstruaci. „Jsem těhotná,“ oznámí. Ano, tak to v životě chodí, pomyslí si vítězoslavně. Egon si vyhrne rukávy. „Můj Bože,“ odpoví. „Tak doufám, že jsi spokojená – to ses dostala do pořádného průšvihu.“ Vrátí se ke skicáku a listuje stránkami. Hledá známky, které přehlédl? Možná není na ženské tělo naladěný tak, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515176
jak se domnívá. Adele ho pozoruje. Přinese si čerstvou tužku a ořezává ji prudkými pohyby zápěstí. Hoblinky padají na podlahu. Jeho oči znovu spočinou na jejím těle. Ticho. Jejich situace není jednoznačná, připomene si Adele. Když se začne vytrácet světlo, Egon přejde ke svému stolu a silou otevře zásuvku. Přehrabuje se mezi papíry, sešity a nádobkou s inkoustem a hledá něco úplně vzadu. Vytáhne starý adresář, pak na kus papíru načmárá číslo a název ulice a zkusí ho podat Adele. „Zajdi tam zítra. Pokud to bude nutné, řekni jim, že tě posílám já.“ Adele už stojí ve dveřích. Strčí jí útržek do ruky. „S penězi si nedělej starosti. Postarám se o to. To je to nejmenší, co můžu udělat.“ Adele si přečte, co na něm stojí, nechá papírek spadnout na zem a pak vezme za kliku. Egon se opře rukou o dřevo a dveře zavře, než Adele stačí udělat krok přes práh. „Nebuď blázen, Adele.“ „Dítě se narodí na jaře,“ řekne ona. Po jejich sezení minulý týden ji při odchodu objal a ona se otřela rty o ty jeho. Na vteřinu dovolil, aby se mezi nimi rozprostřelo teplo, ale pak se odtáhl. „O tomhle Edith nepovím,“ řekl. Potřeboval čas, to bylo všechno. „Pomysli na svou sestru,“ pokračuje Egon a vážně se na Adele zadívá. „A co já? Já a ty?“ „Tohle se mnou nemá nic společného a ty to víš.“ Adelina mysl poskočí, střetnou se v ní různé scénáře. Copak popírá jejich vzájemný vztah? „Nezapomeň, že jsem tvoje múza.“ „Obávám se, že se velmi mýlíš.“ Z vroubkovaného stříbrného pouzdra ve své kapse si vezme cigaretu a tře ji mezi prsty. „Říkal jsi, že jsem tvoje múza.“ „Jsi hysterická. Nic takového jsem neřekl. Edith mě varovala, že jsi vždycky měla příliš bujnou fantazii. Pomáhám ti jen jako přítel. Jaký život bys asi vedla jako svobodná žena s dítětem, o které se musí starat?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515176
„Co myslíš, že řekne Edith, až jí to prozradím? O tom polibku. O tom dítěti.“ Egon se hořce zasměje. „Nedělej si to ještě horší, Adele,“ vydechne a prohrábne si vlasy. „Zašla jsi moc daleko. Radil bych ti, aby ses zamyslela nad svou budoucností.“ „Mojí a tvojí budoucností,“ prohlásí Adele. Podruhé se odstrčit nenechá. Egon otevře dveře a nezapálenou cigaretu si vloží mezi rty. „Ve vlastním zájmu o tom sestře neříkej ani slovo,“ varuje ji. Adele cítí, jak se v ní vzdouvá mocné vědomí: je ohněm, který se vymkl kontrole. Ještě nikdy neměla blíž k tomu všechno zničit. A je na to připravená.
Ulice Vídně jsou téměř opuštěné. Městem se valí nová, nakažlivější vlna chřipky, a tak byla zavedena přísná opatření, která mají zabránit šíření infekce. Tramvaje nejezdí, divadla stáhla představení, restaurace – již tak opuštěné kvůli válce – jsou prázdné. Virus se přesto dál šíří. Některé pokoutné služby jsou ale dostupné pořád – ovšem za odpovídající cenu. Najde adresu, kterou jí napsal Egon. Dveře nejsou nijak označené. Adele vytřepe svůj deštník a zaklepe. Přes zapařené sklo vyhlédne ven muž a pak jí otevře. Způsob, jak na ni pohlíží, když si sundává klobouk se závojem, který jí zahaloval tvář, a vstupuje do přijímací haly s nízkým stropem, Adele nenechá na pochybách, že je na správném místě. Po krku se jí rozlévá svědivé horko. Ve městech, jako je Vídeň, se něco takového musí dít neustále, pomyslí si. „Posílá mě Schiele,“ pronese na úvod a jméno se jí zadrhne v krku. „Pojďte za mnou,“ řekne jen muž. Procházejí chodbou, na jejíchž stěnách kvete plíseň, pak sestupují po točitých kamenných schodech ještě níž. 100
Ukázka elektronické knihy