DVANÁCTÁ KAPITOLA Everleigh zalapala po dechu, když se probudila. Vystřelila jí ruka a vrazila do sklenice s džusem, postavené na stolku. Rozbila se o podlahu balkonu a střepy se rozlétly po dlažebních kostkách. Přerývaně se nadechla a prohrábla si rukou vlasy. Byla to jen noční můra. To vědomí nijak nepomohlo zklidnit její zběsilý tep ani neulevilo zármutku, který jí svíral hrdlo. Už to bylo deset let, ale stále to viděla tak živě – hroznou vzpomínku na matku v nemocniční posteli, pod bílými přikrývkami jí vystupovaly kosti, a slabě jí zašeptala: „Mám tě ráda.“ Everleigh matce odhrnula vlasy z tváře, přinutila se usmát a slíbila jí, že stráví Vánoce v Paříži. O pět minut později matčina ruka ochabla. Stále někdy v duchu slyšela pisklavé, nekonečné pípání monitoru srdeční činnosti – s tím dnem, nejhorším v jejím životě, ho měla neodmyslitelně spojený. Z morbidních úvah ji vytrhlo zaklepání na dveře. Diego musel zaslechnout, jak se tříští sklo. „Jsem v pořádku, Diego,“ zavolala přes rameno. Dveře se otevřely a o chvilku později zase zavřely. Komorník k ní byl ty poslední dva dny tak laskavý, nosil jí jídlo až do pokoje, protože se z něj nechtěla kvůli Adrianovi hnout a protože ještě překonávala pásmovou nemoc. Bylo to od ní poněkud zbabělé, ale také účinné. Za svého exilu udělala slušný kus práce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515146
SLADKÉ HROZNY ANDALUSIE
Taky měla několik videohovorů s tátou. Stačilo ho vidět a spadla z ní část obav. Blížící se prodej vinařství a vědomí, že o jeho zaměstnance bude postaráno, mu značně ulevilo od stresu. Bylo to znát z jeho hlasu a energie v jeho očích. V nekonečném přílivu špatných zpráv to bylo jediné pozitivum. Tahle krátká izolace byla sice příjemná, ale už na zítra Adrian domluvil, že se Everleigh sejde s jeho marketingovým týmem. Nechtělo se jí opouštět útočiště pokoje, ale věděla, že čím déle se bude skrývat, o to hůře se jí bude vracet zpátky do světa. Šance, že z ní bude ředitelka Foxu, se teď asi blížila nule, a rozhodně jí nepomůže, když si bude hrát na poustevníka. Popadly ji pochyby. Pokud se po zapovězeném polibku se šéfem utekla schovat, jak má kohokoliv vést? Bylo jedno, jak žhavý ten polibek byl a jak neuvěřitelné bylo Adrianovo ocelově tvrdé tělo, měla se sebrat, zachovat jako dospělá a vytěsnit tuhle slabou chvilku z mysli. Snadno se to řeklo, přitom stále cítila jeho chuť na rtech… Poznamenal ji – nemohla se zbavit jeho dřevité vůně, ať se osprchovala, kolikrát chtěla, ani lačného horka, které v ní hluboce zakořenilo. Zavřela notebook, když za sebou zaslechla blížící se kroky. „Diego, vážně se nic neděje…“ Otočila se ve křesle a všechna slova jí odumřela na rtech. Ve dveřích stál Adrian, oblečený v tmavých džínsech a černém vlněném svetru s rukávy vyhrnutými k loktům. Na tváři měl strniště a měl rozcuchané vlasy, jako kdyby mu je někdo pročesal prsty. Jako to udělala před dvěma dny ona, když mu skoro na ulici odevzdala své panenství. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Ztěžka polkla. „Ano. V pořádku.“ Pohlédl na střepy na balkoně. „Ráda rozbíjíš sklenice?“ „Ne.“ I přes vzdálenost od jejího křesla ke dveřím vypadal 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515146
EMMY GRAYSONOVÁ
tak veliký… přeběhl jí mráz po zádech. Odhodila přikrývku, kterou měla položenou přes klín, a vyskočila na nohy. Něco ji bodlo do chodidla a Everleigh spadla se zasyčením zpátky do křesla. Adrian něco španělsky ucedil a pospíšil si k ní. „Ty pitomá!“ „Víš, že tě slyším, že?“ Ignoroval ji a vzal její nahé chodidlo do dlaní. Opatrně jí sevřel prsty kolem kotníku. Teplo jeho doteku zápolilo s pulzující bolestí. „Pusť mě.“ „Máš v noze zaražený kus skla. Počkej tady.“ Chtěla se s ním hádat, ale radši se kousla do rtu a zůstala sedět na místě. Zmizel do ložnice a pak se vrátil s obvazem a vlhkým hadříkem v jedné ruce a mastičkou ve druhé. „Jsi vždycky takhle připravený?“ zeptala se skrz zaťaté zuby. „Vlastním vinařství, kde se pořádají večírky. Někdy se trochu vymknou kontrole. Služebnictvo má nezbytné potřeby ve všech pokojích pro hosty.“ Klekl si před ni a vzal její nohu do ruky. „Nehýbej se.“ Uchopil ji a pomalu střep vytáhl. Okamžitě jí chodidlo sevřela oslepující bolest. Stiskla prsty opěradla křesla, ale ani necekla. Adrian položil střep na stolek a začal ránu dezinfikovat. „Usnula jsem ve křesle… pásmová nemoc,“ vysvětlila. „A co bylo pak?“ zeptal se. Snažila se o neutrální výraz. „Co jako myslíš?“ „Něco tě vyděsilo?“ „Byla to nehoda, nic víc.“ Nechtěla s ním sdílet detaily své noční můry. „Nezkoušej to na mě, Everleigh.“ „Já nejsem ta, kdo něco zkouší.“ Povzdechl si a odložil hadřík. „Přehnal jsem to. S tím tvým tancem. Omlouvám se.“ Potřel ránu mastičkou. 100 Ukázka elektronické knihy