98
Dylan Newtonová
„Super kára,“ okomentovala ho s úsměvem. „Zajímalo by mě, jestli právě tímhle jezdí Kníže nočních můr.“ Vykoukla okénkem u spolujezdce a všimla si malé skupinky lidí shromážděných kolem staré kamenné stavby. Popadla tašku a tablet, pohlédla na skupinku – jakmile zaparkovala, všichni se na ni otočili – a rozmyslela si to. Položila tablet na sedadlo řidiče a vzala si jen kabelku. Má v ní telefon, malý poznámkový blok a tužku a také vytištěný nový plán projektu – byla kvůli němu vzhůru skoro celou noc a přemýšlela o něm od chvíle, kdy jí Drake řekl, že ji nevyhodí. Zabouchla dveře auta a tlačítkem na klíči vůz s pípnutím zamkla. Když se vydala dál do zalesněné části starého hřbitova, proklínala svůj výběr oblečení. Znovu. Ráno si říkala, že se s Drakem dnes určitě potká. Vytáhla proto model, o němž se domnívala, že je její nejstylovější a nejelegantnější a který měl dát najevo, že pondělní příliš těsný kostýmek byl jen anomálie. Tento outfit, jak doufala, Drakeovi ukáže, že udělal dobře, když ji nechal dál pracovat na uvedení knihy. Oblékla svou oblíbenou sukni značky Givenchy v barvě lesní zelené, halenku stejné barvy s tříčtvrtečními rukávy, tělové semišové lodičky a vlněný kabát v barvě písku. Její mentorka Maya by souhlasila. Na pracovní setkání to bylo dokonalé. Až na to, že se to pracovní setkání odehrává mezi vlhkými náhrobními kameny. Snažila se opatrně našlapovat mezi mokrými hnědými, červenými a žlutými listy a stále víc litovala výběru oblečení, včetně velké vínově červené tašky Strathberry, za kterou loni utratila výdělek za celou jednu svatbu. Pokud by ji měla někam odložit, na výběr má špinavý náhrobní kámen, nebo studenou vlhkou zem. Přemítala, že se vrátí do auta a kabelku tam nechá, ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515131
Královna šťastných katastrof
99
to by znamenalo, že bude muset projít stejnou cestou zpátky. A stezka listím a mokrou trávou po podmáčené půdě by mohla nalákat bohyni chaosu, aby si jí znovu všimla. Sněhový poprašek naštěstí roztál a teplota se pohybovala okolo deseti stupňů. Se zájmem se rozhlédla kolem po starých náhrobních kamenech. Některé byly vysoké mramorové obelisky se jmény rodin tlustým zlatým písmem, ale většinu z nich tvořily tradiční obdélníkové náhrobky, některé rovné, jiné lehce nakloněné podle toho, jak země pod nimi poklesla. Cestou zahlédla několik křížů se jménem Giopolus, náhrobních kamenů rodiny Ingallsových a hrobek Barnettových. Nacházely se blízko sebe, jako by členové rodiny vyhledávali soudržnost a teplo blízkosti i v posmrtném životě. Nebylo tu ale nic, co by vypadalo alespoň trochu zajímavě pro hororový román. Stál tu starý dub a javory, které se nad Kate roztahovaly, většina z nich se záplavou barevných listů, které fungovaly jako tlumič zvuku, a z celého hřbitova vyzařovala spíš atmosféra klidného, i když trochu zanedbaného parku. Přestože o kráse této oblasti, obzvlášť na podzim, slýchala často, v západním New Yorku Kate nikdy nebyla. Teď poznala, o co přišla. Měla tady strávit sice jen relativně krátký čas, v duchu si ale slíbila, že se sem vrátí. Když zrovna nehrozila sněhová vánice, bylo to místo kouskem nebe! Najednou jí v hlavě vytanula otázka, která ji vyrušila z klidu. Jakou přípravu na psaní má Drake v plánu dnes podniknout? Potom v dáli zahlédla malý žlutý bagr. Zaváhala a zpomalila. Bagr? Není moc na výběr, co se s ním dá dělat na hřbitově, kromě pohřbívání mrtvoly. Nebo jejího vykopávání. Polkla. Myšlenka, že bude svědkem exhumace, její kroky zpomalila ještě víc.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515131
100
Dylan Newtonová
Zahlédla Drakea stát u zdi nějaké kamenné stavby. Tužka mu létala po stránkách žlutého bloku. Na sobě měl seprané džíny, kaštanově hnědou koženou bundu a pod ní tmavě modrou košili. Obutý byl do bytelných pohorek – jako by byl připravený sám s lopatou skočit do jámy. Vedle něj postával vysoký, hubený muž v džínové kombinéze a teplé flanelové košili. V jedné ruce držel krumpáč a ve druhé dlouhé štípací pákové kleště, které vypadaly hrozivě ostré. Při pohledu na mužovo nářadí se Kate začaly potit dlaně. Po levici mu stála postarší žena v červené parce, se šedými vlasy ostříhanými na krátké mikádo, které jí jako helma sahalo po ramena. Něco vykládala a rukama gestikulovala směrem k budově a ukazovala na nějaké věci, které si zamračený Drake poznamenával do bloku. Kate se v hlavě míhaly různé omluvy, které by mohla použít, kdyby bylo v plánu dnes vykopat nějaká těla. Mohla by říct, že… co? Přiznat, že se tak bála zombií, že poté, co zhlédla jednu epizodu Živých mrtvých, musela celý měsíc spát s rozsvícenými světly a baseballovou pálkou v posteli? V žádném případě. Osoba, která má na starosti křest knihy Drakea Matthewse, na sobě nesmí dát znát strach. Sebrala kuráž a přistoupila k těm třem. Zaslechla konec ženina proslovu. „… budova má na výšku necelých pět metrů a je postavená tak, aby vypadala jako kostelík. Filigránové železné rošty před vitrážovými okny jsou původní, stejně jako propracovaný kovaný kříž nahoře. Kámen je hodně starý a stále nese původní jméno rodiny, která mauzoleum postavila, poté co bylo v roce 1898 založeno naše město.“ Žena pokynula ke jménu Goodrich, které bylo velkými písmeny vytesané do kamene nahoře na mauzoleu. Bylo stále dob-
Ukázka elektronické knihy