100
„Jako ne tak, jak to myslíš, že jo. Jenom prostě na chvilku tady kluky a budem řešit kapelu, no. Pak si asi ubalim brčko a pohoda.“ Usmála se na něj, naklonila se k němu a chytla ho za prdel. „Tak já ti to vynahradím zejtra,“ řekla a zajela mu jazykem do ucha. „Tak jako jasný, to bude jako fajn,“ na to Gram a vypro vodil ji na chodbu. Chtěl jsem se zeptat, jak to jako s tou ženskou má. Jestli mu nevadí, že bude v noci u nějakýho Huga nebo Huberta, a tak dál. Očividně to měl u prdele. Ale když jsem začal, Manson mě utnul, že nebudem řešit sračky, protože je unavenej a chce brzo vypadnout. Tak jsme řešili kapelu. Strašně jsem chtěl na albu mít svůj novej song Psychická tyranie. Nebyl to klasickej horrorcore, vlastně text ani hudba, kterou jsem pro tenhle song skládal, nebyly horrorcorový ani trochu. Mně ale přišly skvělý. Byl to můj nejlepší text. A co se hudby týče, místo temnejch tónů jsem sázel na klavír a jenom v refrénu se v pozadí ozývá elektrická kytara. Žádný samply, melodii pro každej nástroj jsem sám složil, v programu napsal noty a nakonec v něm udělal pořádný bicí. Trval jsem na něm i přesto, že Manson hned zkraje řekl, že je to totální mrdka, jen hudba k němu se mi „docela povedla“. Nebyl jsem v textu v roli vraha, ale oběti. A nedocházelo v něm na žádný fyzický násilí. Bál jsem se, že Manson se v tom songu pozná, ale na to byl příliš blbej. Manson seděl u Gramova stolu s počítačem v jeho pronajatym jedna plus jedna. Gram si jako skladník lepší byt dovolit nemohl, ale byl nenáročnej. Dokud má na vinyly a na hulení, nic nepotřebuje. Přitom na střední bejval hrozně chytrej. Ale příliš hulení a příliš lenosti udělalo svý. Myslim, že v tý hlavě pořád něco měl, jen to nebylo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515055
101
možný v tý tuně keců najít. Já seděl na posteli, Jidáš vedle mě. Gram sám dřepěl na zemi a na malym odkládacim stolku na svym výtisku se seznamem našich songů — ty seznamy jsem samozřejmě vypsal a donesl já — drtil paličky trávy, aby z nich mohl začít balit joint. „Tak dobrý, máme vybranejch šest songů,“ shrnul jsem, co jsme za poslední hodinu pracně domluvili. „Tak dál. Co třeba Psychická tyranie? Jidáš by si tam mohl dopsat svoji sloku a bude to společnej song.“ „Je to sračka,“ konstatoval Manson. Urazilo mě to, dělal jsem na tom textu fakt dlouho. Mohl to vyjádřit aspoň nějak jemnějc, ale to on ne. Řikal tomu upřímnost, prej nebude věci okecávat, ale řekne je tak, jak jsou. „Sakra, je to můj nejlepší text,“ bránil jsem se. „Píčovina. Máš mnohem lepší texty. Tyhle ubulený hovna nahrávat prostě nebudem.“ „Jako, kámo, on je to jako dobrej text, to jo,“ připojil se Gram. „Ale víš jak, je to hodně jiný, než co děláme. Tos tim, kámo, myslel, ne?“ zvednul hlavu, mezi prstama zručně motal filtr z nějaký vizitky a podival se na Mansona. „Ne. Ten song je prostě sračka,“ zopakoval Manson. „Podle mě je to dobrý,“ ozval se Jidáš, opřenej vedle mě o zeď. Oči měl zavřený, jako by ho celá tahle debata nudila, a ani teď, když mluvil, je neotevřel. Manson po něm hodil nechápavej pohled, kterej Jidáš nemohl zaregistrovat. „Je to hluboký. Klidně si sloku dopíšu,“ dodal Jidáš ještě. Manson na to chtěl něco říct, ale nakonec jen zakroutil hlavou. „Je to můj song, Mansone. Já ho chci nahrát. Kdybys někdy napsal vlastní věci, tak tvoji kritiku beru, ale…“ „Děláš si ze mě prdel?“ podival se na mě Manson tupě a zároveň výsměšně. Doteď předkloněnej na otočný kancelářský židli najednou narovnal záda a vypjal širokej hrudník.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS515055
102
„Ne, nedělám,“ pokračoval jsem. Všimnul jsem si, že Jidáš vedle mě otevřel oči a napjatě pozoroval, co se bude dít. Cejtil jsem se výjimečně sebejistej, i když jsem věděl, že se uvnitř klepu. Ten den ráno jsem si byl zastřílet, a než jsem šel sem, udělali jsme si s Andreou fakt příjemný odpoledne. „Ten song je dobrej. Proč teda nenapíšeš něco vlastního? Jenom shazuješ moje věci, že jsou to sračky. Kdyby to někdo řekl tobě o něčem, co děláš…“ „Tak dost!“ okřiknul mě Manson autoritativně. „Přestaň se chovat jako malej zmrd. Já jsem akorát řekl svůj názor. Nejsi tu jedinej, kdo rozhoduje! Tohle nahrávat prostě nebudem.“ Chtěl jsem na to něco říct. Pravděpodobně o tom, že on mi nerozkazuje. I když to vlastně ani nebyla pravda. Jidáš mě předběhnul a tim, že se mě zastal, patrně předešel mýmu záchvatu úzkosti. „Ty vole, neblbni,“ zasmál se na Mansona uklidňujícim kamarádskym způsobem. „Je to dobrej song a stihnem ho. Tak se nerozčiluj.“ „Já že se rozčiluju?“ nuceně se Manson zasmál. „Tak se podivej, jak hystericky tady ječí Ripper,“ s pobavenym ksichtem na mě ukázal, jako by mě vybízel k nějakýmu hysterickýmu výlevu, aby se mohl smát a ukazovat na mě s gestem: „Vidíte? Vidíte, co je to za šaška?“ Nebylo by to poprvý. Tentokrát udělal něco jinýho. Mluvil dál. Než pokračoval, nestihul jsem nic říct. „Fajn, ten song se teda nahraje, když se stihne. Mně je to u prdele. Ale až jako poslední. S takovou sračkou nebudem ztrácet čas.“ „Fajn,“ odpověděl jsem. Překvapenej, ale furt nasranej. „Tak pohoda, ne? Kluci, vždyť jsme jako rozumný a umíme se přece dohodnout normálně, ne? Tak pohodička, o nic nejde,“ vložil se do hovoru i Gram, ale nikdo si ho nevšímal, tak se zase věnoval balení jointa. „Ale jedině, když se to stihne,“ zopakoval Manson a měřil si mě, jako by doufal, že mě tim pohledem minimálně zapálí. „A jako poslední,“ uzavřel.
Ukázka elektronické knihy