nesmysly, které by za adekvátní doprovod k slavné melodii mohl považovat snad jen hluchý. Marii se zdálo, že každý kotlíkář s rozladěnou kytarou by to po šesti pivech zahrál líp. Bylo to fiasko, naprostá hrůza. „Tohle je ten Bob Dylan?“ zeptal se tehdy Mariin manžel. Šokovaní přátelé, kteří si tolik zakládali na své diskotéce, apaticky přitakali. Ano, tohle je ten Bob Dylan. Nebo co z něj zbylo… Rozproudila se debata, proč je někdo, kdo se takhle neumětelsky představuje před celým světem, považován za hudebního proroka, fenomén, vzor a příklad. Marie se rozhodla přijít tomu na kloub. Protože přece není možné, aby se někdo, kdo se na takové akci předvede jako naprostý diletant, těšil takové úctě… Přátelé Marii půjčili licenční supraphonské album ze sedmdesátých let, opatřené překladem textů do češtiny. Nazítří, když měla Marie chvíli jen sama pro sebe, si desku pustila. To byl jiný Dylan než včera v televizi. Poprvé v životě ji nějaká hudba ohromila. Skutečně ohromila. Včerejší šok vystřídalo vytržení, nadšení, vlastně znovu úžas, jen v jiné podobě. Písně se dotkly něčeho hluboko v ní. Nejvíc na ni zapůsobil Idiot Wind; nic podobného v životě neslyšela. Četla si text, a když píseň skončila, překvapilo ji zjištění, že trvala osm minut. Pustila si ji znovu. Ta obrovská síla emocí. Tolik bolesti, zlosti, naléhavosti v jediné písničce. Tolik srdce! Pustila si Idiot Wind znovu, pak ještě třikrát. Pak znovu celé album. Když přátelé viděli, co to s ní udělalo, desku jí darovali a k tomu ještě rachitickou kazetu Slow Train Coming. Marie si je pouštěla pořád dokola — a co ji nejvíc udivilo, i roční dcerka u té hudby spokojeně vrněla… Iniciace šokem. Časem Marie na své první seznámení s Bobem Dylanem zapomněla, až o dvacet let později, při návštěvě Londýna, si v jednom knihkupectví koupila monografii o svém idolu a tam narazila na vysvětlení, co se tehdy na Live Aid stalo. Špatná souhra. Nedostatečná příprava. Vypnuté odposlechy. A vzadu za scénou zkoušel sbor refrén k tehdejšímu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514868
obrovskému hitu, humanitární odrhovačce We Are the World, kvůli čemuž se muzikanti na scéně nemohli slyšet. No ale na draní byli taky… O téměř čtvrt století později si Marie v notebooku pustila World Gone Wrong a dala se do čtení Karasova spisku. V první části své knihy — a Marie ji četla se skutečným zájmem — otec Karas podával přehled současného pohledu církve na exorcismus. Začal šedesátými léty, kdy se v duchu modernizace v církvi nahlíželo na exorcismus jako na něco vyloženě středověkého. Karas obsáhle citoval směrnice druhého vatikánského koncilu, v nichž byl kladen důraz na dobro, naději a soucit. To však konzervativním duchům esenciálně nevyhovovalo — ti vždy potřebovali ďábla a strach z něj. A tyto konzervativní síly zvítězily a negace ďábla a zla se z oficiální linie církve postupně vytrácela. Karas citoval papeže Pavla VI.: „Zlo není jen pouhý nedostatek něčeho, nýbrž je to účinně působící síla, živoucí duchovní bytost, zvrácená a rozvracející. Strašlivá realita. Tajemná a vzbuzující hrůzu. Je v rozporu s učením Bible a církve odmítat uznat existenci takové reality nebo ji odmítat považovat za princip sám o sobě, jenž neodvozuje svůj původ od Boha jako každý jiný tvor, nebo ji vysvětlovat jako pseudo realitu, konceptuální smyšlenou personifikaci neznámé příčiny našich osudů.“ Marie přemýšlela, kolik odvahy potřeboval Karas k takovému útoku na konzervativní síly v církvi. Otvíraly se před ní nečekané souvislosti a vazby, otec Karas psal o věcech, o nichž Marie jako člověk, který se informace o církvi dozvídá jen náhodně ze zpráv, neměla ani potuchy. Překvapilo ji, že i Jan Pavel II., o němž se domnívala, že jde o uznávaného a všeobecně milovaného papeže, sám praktikoval exorcismus; otec Karas zmiňoval minimálně tři doložené exorcistické rituály vykonávané samotným papežem. Karas ukazoval Jana Pavla II. jako
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514868
mystika, jenž vrátil do církve velké emoce. Marie si v knize podtrhla údajně autentická papežova slova: „Bitva proti ďáblu stále probíhá, protože ďábel stále žije a působí ve světě. Zlo, které nás dnes obklopuje, potíže, které sužují naši společnost, lidská nestálost a nespolehlivost nejsou pouze důsledky prvotního hříchu, nýbrž i důsledkem satanova všude pronikajícího a temného díla.“ Marii mrazilo v zádech při pomyšlení, že by Karasova kniha mohla mít přece jen na štěpánovský případ nějaký vliv. Zatrhla si v knize informaci o devadesátistránkovém oficiálním vatikánském dokumentu z roku 1999 De exorcismis et supplicationibus quibusdam — O exorcismech a některých dalších modlitbách, který měl být prvním oficiálním návodem k exorcismu od roku 1614. Na dalších stranách se Karas s nasazením investigativního žurnalisty pustil do osoby ultrakonzervativního kardinála Mediny, jenž vydání exorcistické příručky osobně řídil. Z Medinových názorů dýchl na Marii duch středověku, tedy alespoň toho středověku, jak si jej představovala: Posedlá osoba nehřeší, protože ke hříchu je třeba jednat ze svobodné vůle. Posedlá osoba je ďáblem zotročená. Ďábel je velmi chytrý. Obvykle nejedná prostřednictvím posedlosti, spíše postupuje skrze pokušení. A jelikož démon je lhář, může pokoušet tak, že způsobí, aby zlé věci vypadaly dobře. Ošálí lidi, aby si mysleli, že umějí najít štěstí způsobem, který jedná proti Božímu zákonu. Vyvolá například v lidech přesvědčení, že nemusí uposlechnout zákon manželské věrnosti, neboť mohou takovou situaci vyřešit rozvodem. Nebo lidi přiměje věřit, že přerušení těhotenství je v pořádku, protože počaté stvoření není lidská bytost, ale jenom shluk buněk, který se dá vyhodit podobně, jako když má někdo kašel a odplivne si. Album dohrálo a Marie odložila knihu. Byla zmatená. Kniha podávala zprávu o světě, o kterém Marie neměla ani tušení,
100
Ukázka elektronické knihy