KAPITOLA 8
Špatné svědomí policie
Díky tomu, že se policie o Stiga Engströma úplně přestala zajímat, mohl dotyčný svou historku volně šířit v čím dál širších kruzích. V té době si vychutnával svou roli špatného svědomí policie. Jakmile dostal sebemenší šanci, okamžitě začal líčit, co se ve večer vraždy přihodilo, jak policie pátrání zpackala, a hlavně co na vlastní kůži zažil a co viděl. Na podzim roku 1987 vyšly dvě knihy, v nichž Engström figuroval: Hon na vraha Olofa Palmeho — první tři měsíce od A nn-Marie Åshedenové a Vražda Olofa Palmeho — pátrání na scestí od Thomase Kangera. V obou knihách zaujal muž ze Skandie místo po boku dalších svědků — muže v chevroletu, učitele hudby, svědka Larse a dalších. Ani Hans Holmér zřejmě neprohlédl Engströmovu strategii záměny s pachatelem, protože v novinářčině knize uvedl, že Engström „k sobě svým chováním přitáhl pozornost ostatních svědků, takže namísto vraha popisovali jeho“. Téhož roku se objevila i takzvaná policejní hypotéza. Sociálnědemokratická strana Arbetet, společenský program Švédského rozhlasu Kanalen a několik deníků z levého okraje politického spektra přišly s teorií, že za vraždou stojí skupina
Nečekaný vrah
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514752
policistů. A pokud by vraždu tíž policisté i vyšetřovali, vedlo by to k jedinému — zatajování skutečností. V tom případě by selhání policie nepramenilo z nedbalosti nebo neschopnosti, nýbrž z vědomého maření výkonu. Nová teorie Engströmovi vyhovovala; policejní aktivity kritizoval už dříve. V listopadu 1987 v liberálním deníku Nu vyšperkoval svou historku ještě víc, když začal tvrdit, že první hlídka dorazila na místo činu až šest sedm minut po střelbě, což neodpovídalo oficiální verzi událostí. Úmyslné zamlčení pozdního příjezdu policie se stalo důležitou součástí této hypotézy. Do zkoumání okolností vyšetřování se naplno ponořil i bojovný novinář v důchodu Sven Anér a v jeho první knize o Palmeho vraždě, nazvané Policejní hypotéza, mu Engström vyjádřil podporu.1 Engström nelíčil při každé příležitosti svou verzi Palmeho vraždy jen novinářům. Před srazem s bývalými spolužáky ze školy ve smålandském Nybro v roce 1988 nabízel organizátorům, že na místě promluví o pikantnostech z vyšetřování. „Pokud budete chtít, rád vám shrnu všechny bláznivé okolnosti toho případu. Interní informace se spoustou komických drobností — ale ve vší vážnosti. Jsem jedním z korunních svědků, a když padly ty výstřely, byl jsem jenom dvacet metrů od místa činu.“ Na srazu vystoupil s jakousi krátkou přednáškou, v níž vylíčil, jak vynalézavě se choval a jak dokonce pomáhal při pokusech premiéra oživit.2
V lednu roku 1989 zveřejnil týdeník Proletären, vydávaný komunistickou stranou, podrobnou analýzu událostí na místě činu tak, jak je Engström údajně zažil. Ten společně s autorem článku Ollem Minellem provedl čtenáře každým svým krokem. 3
Špatné svědomí policie
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514752
Hned na úvod Engström změnil důležitou část dosavadní verze. V reportáži v Rapportu z dubna roku 1986 se na místo činu dostal přirozenou trasou: vyšel z budovy Skandie, odbočil doleva na odklizený chodník a rychlým krokem se dostal až na roh. Podle článku v Proletärenu však přešel až na neuklizenou část širokého chodníku, teprve potom odbočil doleva a ke křižovatce se brodil rozbředlým sněhem těsně vedle silnice. Proč si tak nepochopitelně ztížil cestu? To autorovi ani čtenářům nevysvětlil. Tomu, kdo zpravodajství o Palmeho vraždě nadmíru pečlivě sledoval, však bylo jasné, že vyšetřovatelé pořád nedokázali zařadit neznámého muže, kterého si Fauzzi všiml, jak jde za manželi Palmeovými po okraji chodníku hned u vozovky. I když nikdo, přinejmenším ne veřejně, neoznačil tohoto muže za Engströma, on sám teď na takovou možnost upozornil. Tím posílil svou důvěryhodnost svědka — za předpokladu, že vrah skutečně čekal na rohu u obchodu Dekorima a jmenoval se Christer Pettersson. Pokud byl tento předpoklad mylný, Engström se naopak propojil s jednou z mála spolehlivých observací pachatele v blízkosti Palmeových. Podle článku v Proletärenu tedy Engström vstoupil na zametenou část chodníku až před Dekorimou, aby se ve světle výlohy podíval, kolik je hodin. „Jak vidíte, moje hodinky mají černý ciferník,“ řekl a ukázal hodinky Ollemu Minellovi. A právě v tom okamžiku prý zaslechl ránu, která mu zněla jako petarda. Následně svou historku vylíčil se všemi už známými prvky, jen ji doprovodil ještě ostřejší kritikou policie a oficiální verze událostí. Tentokrát uvedl, že policie dorazila na místo činu až dobrých šest minut po střelbě, a navíc prý přijela jenom jedna sanitka, a ne dvě, jak se psalo v novinách. Policie se prý po Engströmovi začala shánět až celý měsíc po vraždě. Najednou mu ze stanice volali pětkrát během dvou
102
Nečekaný vrah
Ukázka elektronické knihy