Kdysi dávno by si poklidně četla na koberečku v předním pokoji v Párlevů a přitom by slyšela, jak na sebe táta a Hladový Paul shora dolů pokřikují dotazy, kde se nachází nějaký náhodný předmět, a z plna hrdla se dohadují o jeho možné poloze. Když toho maminka měla dost, zavolala na ně správnou odpověď ze zahrádky, o kterou se s láskou starala. Grace chybělo, že už není tichým členem rušné domácnosti. Poslala Andrewovi rychlou esemesku, omluvila se, že nezavolala, a napsala mu, že se chystá ven a ozve se mu později. Přidala dvě pusy. G. Pak se uvelebila na pohovce a začala si odloupávat kousek mozolnaté kůže z kloubu malíčku na noze — ta činnost ji svou groteskností fascinovala. Mobil zabzučel a objevila se zpráva od Andrewa: Promiň, nemůžu mluvit. Prohlídka v muzeu sýra. Sou část organizované zábavy. Takhle to se mnou dopadá, když se mnou nejsi. xx A Potichu se zasmála, ulevilo se jí. Andrew si přečetl její zprávu a vyčetl z ní, že potřebuje malou citovou zálohu. Poprvé toho dne se jí ve tváři objevil úsměv. Šupinku ztvrdlé kůže odcvrnkla do krbu a zavolala matce, která řekla ano, samozřejmě, zavolám ti, až se vrátím z návštěv v nemocnici. Teď když už Grace měla plán, den jako by se zkrátil, a tak vytáhla seznam všeho, co zbývalo před svatbou zařídit, a pustila se do tisíce a jedné věci, které jí vířily hlavou. Když Helen položila telefon, křikla ještě jednou z přízemí nahoru na Hladového Paula, že si má pospíšit. Hladový Paul, kterému se nedostávalo koordinace, aby odpovídal a současně se oblékal, na chvilku přerušil zapínání knoflíků na džínech; už jednou musel začít znovu, poté co přiřadil
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514576
knoflíky k odpovídajícím dírkám a zjistil, že jeden přebývá. Helen si všimla, že po návratu z nesplněné mise s pralinkami její syn vůči návštěvě nemocnice ochládá. Nechtěla příští návštěvu odkládat, aby si nezačal hledat výmluvy. Pokud šlo o něj, rozčarování z celé pralinkové příhody jako obvykle přes noc vyprchalo, a dokonce už byl schopen nahlédnout svůj omyl z humorné stránky, i když zatím ne do té míry, že by se o něj podělil s matkou. Nestál o to, aby se historka stala další položkou ve sbírce rodinného folklóru, v níž jeho zážitky tvořily poněkud nadměrný podíl. Vyjeli společně v Helenině malém Fiatu Punto. Hladový Paul měl zvláštní zvyk sedět vzadu za matkou, a to i když v autě nikdo kromě nich dvou nejel a i když to dělalo dojem, že je nějaký diktátor ze třetího světa a Helen jeho osobní řidička. Nebyl stoupenec rychlé jízdy, a pokud seděl vpředu, uvědomoval si, že se jejich těla řítí vzduchem nejvyšší povolenou rychlostí. Rád také za každého počasí jezdil s otevřeným okénkem. Jako malý chlapec se vždycky divil, proč maratonští běžci nikdy nevypadají udýchaně, a přemýšlel, kolik vzduchu člověk vůbec potřebuje, aby mohl běžet maraton — nejspíš spoustu. Když se zeptal otce, Peter mu navrhl, ať zkusí vyzkoumat, kolik vzduchu do sebe pojme při dlouhé cestě autem, což je vynalézavý způsob, jak malého chlapce na delší dobu umlčet. Helen si většinou při řízení ráda povídala, ale Hladového Paula nechávala, aby si cestu užil po svém a nerušeně se těšil z proudícího vzduchu. Po příjezdu do nemocnice se ohlásili u sestry a Hladový Paul jí předal krabici pralinek s upozorněním, že nejsou míněny pro pacienty, nýbrž pro sestřičky. Sestra mu poděkovala, ale dózu uklidila do prázdné kartotéky a vysvětlila jim, že děvčata na oddělení se během postní doby před Velikonocemi snaží nejíst sladkosti a udržují se ve formě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514576
Oddělení, kam měli namířeno, bylo plné lidí, kteří nevypadali nijak zvlášť nemocně, až na to, že to všechno byly starší dámy v pyžamu. První pacientka, ke které se přiblížili, je jadrným výrazivem požádala, aby odešli, protože nechce, aby na ni sahala nějaká „pámbíčkářská bába“; zjevně si Helen spletla s akolytkou, která těm, kdo si to přáli, nosila svaté přijímání. Druhá žena spala a do paže měla zavedenou kapačku. Kůži měla bledou a řídnoucí bílé vlasy připomínaly výplň peřiny. Helen zvedla křížovku, kterou měla žena otevřenou na klíně, zavíčkovala jí pero a obojí položila na noční stolek, na němž bylo několik přáníček a dětských výkresů. Pomyslela si, že je pěkné, když taková křehounká, nemocná paní má někoho, komu na ní záleží. Třetí pacientka právě psala zprávu na mobilu a na nose jí seděly jasně červené lichoběžníkové brýle. Na sobě měla hedvábné růžové pyžamo s obrázky volavek a pagod. „Dobrý den! Vy mě povezete na to vyšetření? Myslela jsem, že to bude až večer,“ podivila se. „Ne, my jsme jen dobrovolníci, chodíme na návštěvu za lidmi, kteří by si rádi popovídali. Chtěla byste, abychom se tu u vás na chvilku zdrželi?“ zeptala se Helen. „Samozřejmě, udělejte si pohodlí. Židle je tu jen jedna, takže si budete muset sednout na postel, jestli vám to nevadí, mladíku,“ oslovila paní Hladového Paula a ten se posadil poblíž jejích odkrytých nohou s prsty připomínajícími kořeny stromů. „To jste hodní, že navštěvujete marody, kteří tady uvízli! Ještěže jsou na světě lidi jako vy. Moje děti už jsou dospělé, asi v jeho věku,“ řekla paní a ukázala na Hladového Paula, „ale všechny jsou pryč: Londýn, Sydney, a jeden pořád cestuje, nemůže se rozhodnout, co chce dělat. Posílají mi esemesky
100 Ukázka elektronické knihy