končí krvavě. V Popelce si sestry uřízly kus nohy a Sněhurčinu nevlastní matku strčili do sudu plného hadů. Najednou se jí v naprosto živých barvách vybavila ilustrace právě k téhle pohádce na poslední stránce jedné z knih, které jim Catalina předčítala. Zelení a žlutí hadi, jejichž ocasy vykukovaly ze sudu, do kterého zrovna cpali macechu. Noemí se opřela o strom a chvíli tam stála se zkříženýma rukama. Když se vrátila do domu, uviděla Virgila, jak stojí na schodišti s rukou položenou na zábradlí. „Navštívil vás nějaký muž.“ „To byl lékař z městské kliniky. Řekl jste, že se tu může zastavit.“ „Nenapomínám vás,“ ujistil ji, když sešel ze schodů a zastavil se před ní. Vypadal trochu zvědavě a Noemí uhodla, že chce vědět, co řekl doktor, ale také uhodla, že se zatím nehodlá vyptávat, a ona na něj také nechtěla všechno vychrlit. „Neměl byste teď čas ukázat mi skleník?“ zeptala se diplomaticky. „S radostí.“ Skleník byl velice malý — téměř jako dovětek na konci rozpačitého dopisu. Zanedbávání se na něm podepsalo, takže v něm bylo víc než dost špinavých skleněných tabulí a rozházených střepů. V deštivém období dovnitř snadno prosakovala voda. Květináče obrůstala plíseň, ovšem pár květin dosud kvetlo, a když Noemí zvedla hlavu, naskytl se jí úchvatný pohled na barevné sklo: skleněnou střechu zdobenou hadími smyčkami. Tělo hada bylo zelené, oči žluté. Ten výjev ji dost překvapil. Had byl dokonale zachycený, téměř jako by se s rozevřenou tlamou chystal odtrhnout od skla. „Aha,“ vydechla a přitiskla si špičky prstů ke rtům. „Copak?“ zajímal se Virgil a přistoupil k ní. „Vlastně nic. Toho hada jsem viděla v domě,“ řekla. · 100 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514574
„To je uroboros.“ „Je to heraldický symbol?“ „Je to náš symbol, přestože nemáme erb. Otec si ovšem nechal vyrobit pečeť, na níž je vyobrazený.“ „Co znamená?“ „Had požírá vlastní ocas. Zosobňuje nekonečno, nad námi i pod námi.“ „Ano, jistě, ale proč si ho vaše rodina vybrala jako pečeť? A navíc je všude okolo.“ „Vážně?“ odvětil nonšalantně a pokrčil rameny. Noemí naklonila hlavu na stranu, aby si lépe prohlédla hadovu hlavu. „Nikdy jsem ve sklenících takové sklo neviděla,“ připustila. „Člověk by čekal průhledné tabule.“ „Navrhla ho má matka.“ „Oxid chromitý. Vsadím se, že díky tomu má tak zelenou barvu. Ale museli na něj použít i trochu oxidu uranu, protože vidíte to? Přímo tady. Skoro se zdá, že září,“ řekla a ukázala na hadovu hlavu, na ty kruté oči. „Vyrobili ho tady, nebo ho přivezli po částech z Anglie?“ „O tom, jak vitráž vznikala, toho moc nevím.“ „Věděla by to Florence?“ „Jste zvídavé stvoření.“ Netušila, jestli to mínil jako poklonu, nebo konstatoval vadu. „Ten skleník, hm,“ pokračoval. „Je starý. Vím, že ho matka milovala víc než kteroukoliv jinou část domu.“ Virgil přistoupil k dlouhému stolu, který stál po celé délce skleníku a přetékal květináči se zežloutlými rostlinami. Došel až na konec, k truhlíku, v němž bylo pár dokonalých růžových růží. Opatrně přejel klouby prstů po okvětních plátcích. „Dávala si záležet, aby odstranila slabé a zbytečné výhonky, a pečovala o všechny květiny. Jenže poté, co zemřela, se o rostliny nikdo moc nestaral a tohle je všechno, co z nich zbylo.“ · 101 ·
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514574
„To mě mrzí.“ Nespouštěl oči z růží a odtrhl jeden plátek s bílými skvrnami padlí. „Na tom nesejde. Nepamatuji si ji. Když zemřela, byl jsem ještě nemluvně.“ Alice Doylová, která měla stejné iniciály jako její sestra. Světlovlasá, bledá Alice Doylová, která byla kdysi skutečná, víc než jen portrét na zdi, a která nepochybně vytvořila nákres hada, jenž se jim svíjel nad hlavou. Záhyby šupinatého těla, tvar zúžených očí a děsivou tlamu. „Byla to násilná smrt. Historie Doylů je poznamenaná násilnými činy. Jsme však odolní,“ řekl. „A beztak už je to dávno. Nezáleží na tom.“ Tvá sestra ji zastřelila, dodala v duchu Noemí a nedokázala si to představit. Byl to tak zrůdný, strašný čin, že nemohla uvěřit, že se tady, v tomhle domě skutečně odehrál. A potom někdo vydrhl krev, někdo spálil špinavé povlečení nebo vyměnil koberce s odpornými šarlatovými skvrnami za nové a život šel dál. Jenže jak vůbec mohl jít dál? Takové utrpení, taková hrůza se přece nedaly vymazat. Virgila to však podle všeho neznepokojovalo. „Když s vámi otec včera hovořil o kráse, určitě se také zmínil o vyšších a nižších typech,“ řekl, zvedl hlavu a pozorně se na ni zadíval. „Zaručeně mluvil o svých teoriích.“ „Nejsem si jistá, o jakých teoriích to mluvíte,“ odpověděla. „O tom, že naše povaha je předem určená.“ „To zní dost strašně, nemyslíte?“ namítla. „A přitom jako dobrá katolička zajisté věříte v prvotní hřích.“ „Třeba jsem špatná katolička. Co vy o tom víte?“ „Catalina se modlí růženec,“ řekl. „Než onemocněla, chodila každý týden do kostela. Předpokládám, že doma děláte to samé.“ · 102 ·
Ukázka elektronické knihy