Impérium ovšem chytrým hlavám v provincii nepřálo. Strana organizovala periodicky prověrky jako součást systému utužení centrální moci skrze obavu o místo. Prověrkami neprošli zejména lidé samostatně myslící, podnikaví, dynamičtí a s nějakou aspirací, přesahující každodenní rutinu. Na vedoucí místa naopak prosazovala lidi šedivé, opatrné, krátkozraké, jedním slovem hloupé. Jak mi řekl kdysi o někom Jiří Kroha, architekt s pronikavou sociální inteligencí (a velkou – jak bych to vyjádřil? – sociální pružností): „Byl vybrán, neb je tak blbý, že dává jistotu věrnosti: není s to zorganizovat zradu.“ Tito opatrní a hloupí lidé vybírali si pak za své podřízené na nižší vedoucí místa podle stejné zásady lidi ještě hloupější, než byli sami. Rostly pyramidy blbosti. Na páté úrovni podřízenosti byl nárok na simplicitu už tak vysoký, že se obtížně hledali kandidáti; to plodilo pak známé stesky, že nejsou lidi, neb populace jevila se vcelku příliš inteligentní. Na nižších úrovních uchytili se proto vždy znovu ti nejchytřejší, kteří dokázali indolenci úspěšně předstírat. Vzlínali pak nezadržitelně žebříčkem hierarchie vzhůru a po čase bylo zapotřebí zorganizovat nové prověrky, nedalo se nic jiného dělat. Prověrky v sedmdesátém roce tomu nasadily korunu. Slušní lidé odmítali spolupracovat a ke slovu se dostal ne druhý, ale pátý výběr. Způsobilo to propad naší ekonomiky v mezinárodní soutěži, v mnoha oborech jsme prostě ztratili kontakt. Naše závislost na světovém hospodářství je ovšem fatální a udržet nepohodlné myšlenky za hranicemi státu, byť obehnanými ostnatým drátem, je v soudobé globální elektronické vesnici nereálné.26 Dvacet let je dlouhá doba a starý proces se zase opakoval. Na konci osmdesátých let ta složka vládnoucí třídy, která byla bytostně spjata 26 Rabušic [1990] to považuje za jednu ze tří základních příčin neodvratnosti kolapsu starého systému.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514570
s jeho archaickou povahou, zmítala se v rozporu, jenž se ukázal neřešitelným. Na jedné straně cítila jako hrozbu svou zužující se základnu vzhledem k vnějšímu obklíčení populací, které už neměla téměř co nabídnout a na niž už skoro nic neplatilo, na druhé straně děsila se toho, že i uvnitř hradeb snad už většina obránců sympatizuje s obléhateli: prověrek bylo by zas zapotřebí jako soli! Příliš mnoho chytráků, jimž se nedá věřit, se už zase proplížilo až do citadely… Na první pohled se zdálo, že hlavním problémem jsou umělci, z nichž mnozí, byť nomenklaturní a v systému zasloužilí, ztráceli strach a vypovídali poslušnost. Jejich vyloučení nebylo by ale nezvládnutelnou operací, kdyby nerezonovali postoj širokých kruhů technické, vědecké, správní a humanitní inteligence, bez níž moderní společnost spravovat nelze. I mnozí z těch, kteří před dvaceti lety jako mladá krev nového režimu ať s rozpaky či bez rozpaků nazouvali po padlých boty ještě teplé v hierarchiích prořídlých velkou generační čistkou, dospěli po dvou desetiletích marného trápení se zastaralým systémem myšlenkově na místo svých předchůdců, jen v paměti o jejich zkušenost bohatší: tvář tohoto režimu vyměnit za lidskou, znamená sáhnout na jeho podstatu. Mnozí považovali ovšem archaický způsob výkonu moci za pochybený od samého začátku. Vnímali ho ostře jako cizí naší kultuře, barbarský a násilně importovaný. Smiřovali se s ním jen proto, že nic jiného nebylo myslitelné. Čekali. A impérium, které ho u nás prosadilo, právě pro jeho slabiny ztrácelo sílu, až nadešel čas a samo nastolilo otázku zásadní reformy. Dočkali se. Nikdo už empiricky spolehlivě nezjistí, jak velký podíl z těch, které strana považovala za svou nejvěrnější armádu, byl už na konci osmdesátých let vnitřně připraven zradit starý systém. Připomeneme‑li znovu, že v nomenklatuře nebyla jen řídicí
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514570
složka koercivního systému brutálního donucení a symbolické dominace, ale i početná výkonná elita správního, ekonomického a vzdělávacího systému, intuitivně odhadneme tento podíl na většinový. Neopíráme se při tom ovšem o jejich dnešní prohlášení: dnes si myslí téměř všichni, že už dávno sami volali po reformě a jen proto že jejich hlas byl oslyšen…, ale to je namnoze jen zpětná projekce dnešního postoje, moudrost generálů po prohraném boji: kdyby byl panovník býval dal na nás… Nezjistili bychom to ale, ani kdybychom se byli mohli zeptat před kolapsem establishmentu. Nikoli jen a ani ne především proto, že by se nám nedostalo upřímné odpovědi. Změna totiž probíhala plíživě a při nízké hladině vzájemné důvěry i bez artikulace, takže mnohý významný muž starého režimu sám o sobě nevěděl, jak hluboce už je přesvědčen o potřebě nastolení pořádného kapitalismu u nás. Demontáž starého systému neprobíhala jen tak, že věrní odpadávali, ale i tak, že uvnitř věrných stoupala hladina nevíry, neviditelně a v každém jinak rychle, ale až na výjimky těch, kteří tušili, že v jiném systému není pro ně místo, téměř v každém. U těch pak, kdo byli s archaickou podobou systému nerozlučně spjati, měla podobu vzrůstající úzkosti a pocitu ohrožení, jenž, proměněn v agresivitu, urychloval vývoj. Zůstává nám proto pro posouzení celkového rozsahu devalvace věrnosti starému systému v našem establishmentu jako nejspolehlivější starý Marxův koncept skupinového, třídního zájmu, jenž může, ale nemusí být reflektován, a celý rozdíl spočívá jen v tom, že jednou mluvíme o třídě o sobě, podruhé o třídě pro sebe. Jakožto třída o sobě byla už naše „nová třída“ zejména ve své elitě v ekonomické, ale také profesionálně zdatné správní, vědeckovýzkumné, humanitní a vzdělávací složce jednoznačně zainteresována na principiální změně poměrů, i když o tom třeba nevěděla.
104
Ukázka elektronické knihy