poezie. Chudák Liselotte, jejíž pomůcka duševnímu zdraví se nikdy nepřehoupla přes „Le ciel est, par-dessus le toit, Si bleu, si calme!“, držela na kolenou knížku naplocho a sledovala text prstem. „Kdo by tě chtěl zatýkat?“ zeptal se Gabriel. „To nikdy nevíš.“ Měla pravdu. Ve víře, že by jí mohlo kynout lepší uplatnění, jí přinášel verše, aby si je zkusila říct. Cvičila: „To dnes snad zemřít máš?“ „To dnes snad zemřít máš?“ Gabriel napočítal kolem toho místa v Parc Monceau, kde kladla tuto otázku, šest, sedm, osm odstínů zeleně. Jezdil za ní autobusem číslo 84, ačkoli jinak nikdy neopouštěl Montparnasse, pokud nemusel, a neobtěžoval se naučit autobusové linky a názvy ulic. Kvůli Liselotte přejížděl Seinu se škrobenými dámami v rukavičkách, starci se stužkami na připomínku té či oné války. Liselotte, která nyní usilovala o zdokonalení cestou lásky, ho nutila mluvit na ni francouzsky. Vyposlechla, naučila se nazpaměť a bez chybičky mu odříkala jeho životní příběh. Slíbil dítěti Gabrielovi, že si nevezme Němku, ale tak prosté to nebylo; zvláštním způsobem nepůsobila dostatečně německy. Repliky se učila zbytečně. Režisér, kterému ji představil, se také domníval, že nevypadá německy. Patřila k těm hnědookým katoličkám z okolí Špýru. Modlila se za Gabriela, ale jeho život byl po modlitbách stejný jako předtím. Hlas jí zadrhával, skoro koktala; zkusila se Gabriela zeptat, zda si ji chce vzít, ale na tom slově se zasekla. V duchu si řekl, že by ji poté, co byla Liselotte Pfliggeová, možná nebavilo být Liselotte Baumovou. Její otčím Wilhelm Pfligge – původem prý Švýcar – se ji pokusil znásilnit, ale stejně nesla jeho jméno. Kdyby se zvyk změny příjmení převrátil, říkal si Gabriel, a on musel po sňatku přijmout jméno Gabriel Pfligge, učinil by to bez podlézavosti nebo přinejmenším taktně. Možná by se od něho čekalo, že bude Wilhelma Pfliggeho oslovovat „Papa“. Viděl Papa Pfliggeho s kníry, podivně žilkovanýma 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514442
ušima, sportovně vyhlížejícími botami a pružnou chůzí, jak se rty blízko Gabrielova ucha říká: „Oba máme Liselotte tolik rádi, co?“ Zatímco Gabriel tuto představu rozvíjel a vkládal Papa Pfliggemu do úst stále bizarnější výroky, Liselotte lásku, kulturu i dobrodružství aupairky vzdala a vrátila se domů. Doprovodil ji na Gare de l’Est a zdvihl jí oba kufry do síťky. Pak vystoupil a stál na šedém peronu a pozoroval, jak ji vlak unáší. Vagon byl zamlžený, jako by se na něj díval přes Liselottiny slzy. Nějaký čas byly její dopisy jako stezka dítěte, které zachází do lesa hloub a hloub. Nedokázal se rozhodnout, zda ji následovat, a zatímco se rozhodoval i nerozhodoval, stezka skončila a cesta za ní zarostla.
Rozhovor Až do chvíle, kdy už nemohl psát dopisy, ho strýc neustále popichoval zbytečnými radami. Většina se týkala peněz. Vinou Gabrielovy neschopnosti předložit otcův oddací list (ani se o to nepokusil) mu strýc nemohl s dobrým svědomím odkázat majetek rodu Baumů. Bylo proto na Gabrielovi, aby se o svou budoucnost postaral sám. Strýc Gabriela prosil, ať si najde práci u nějaké velké a vstřícně naladěné mezinárodní společnosti. Poskytlo by mu to jistotu finančního příjmu, pobídlo by to úředníky francouzského sociálního zabezpečení, aby se o něho začali zajímat, a nastoupil by tím cestu k pobírání důchodu od pětašedesáti let věku. „Pětašedesát je tvůj následující krok,“ varoval Gabriela strýc o jeho třicátých narozeninách. Doporučoval mu vznést nárok na dávky známé pod označením „německé peníze“, ale Gabrielovi rodiče zmizeli beze stopy; nedalo se nijak dokázat, že neodpluli na Tahiti. A nebylo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514442
by v Gabrielově moci vytyčit rovnici mezi bankovkami a dětským zoufalstvím. Strýc se vrátil k tématu války v Alžírsku. Gabriel má přece nárok na výsluhu? Ne, nemá. Nebyla vyhlášena válka. Gabriel se účastnil dlouhého taktického cvičení, za něž byla jedinou odměnou nabytá zkušenost. Záležitost s výsluhou z Alžírska Gabriela hryzala. Musel vyplňovat zaměstnanecké dotazníky, které požadovaly ujištění, že „splnil vojenské povinnosti“. Někdy se automaticky předpokládalo, že byl odmítnut. Nemělo to žádný racionální základ; hádal, že to musí být v důsledku „Povolání: herec“. Od návratu se o válku nadále zajímal. Připomínal člověka, který sehrál dvacet minut nějakého zápasu a musí znát výsledek. Nakolik situaci rozuměl, skončilo to remízou. Vzrušení opadlo a nikdo už pak nevěděl, co do časopisů a politických týdeníků dát. Někteří novináři se pokusili vzbudit Gabrielův zájem o Bretaň, kde nastával převis nabídky artyčoků, další mu naznačovali, že nová ekumeničnost, jež začíná prosakovat z Říma, je de facto atakem na francouzské instituce. O tom měl Gabriel své pochybnosti. Při vyhledávání informací o své penzi se poučil o západoevropské konzumní společnosti a o hlubokých morálních ranách, jež Francii uštědřuje plná zaměstnanost. Při přechodu z jedné práce do druhé si četl články o lidech, kteří tvrdili, že je papírové ubrousky a automatické pračky uvrhávají do neštěstí. Většina zákazníků v La Méduse čekala na zavolání z televize. Zbytek tvořili uprchlíci, vdovy po básnících a zahraniční studenti, kteří si hledali práci, aby si přilepšili ke stipendiu. U baru, kde bylo pití lacinější, se shlukovali emigrantští herci druhé generace, ve kterých Gabriel viděl staromládenecké sirotky. Na rozdíl od Gabriela už všude byli: v Brazílii, kde nerozuměli jazyku, v New Yorku, kde si stěžovali na klima, a v Izraeli, kde je zklamalo jídlo. Teď byli v Paříži, kde jim vadila policie. Někdy si ke Gabrielovu stolku přisedl Dieter Pohl. Byl to Bavor Gabrielova věku – třicet – a hrál ve filmech o okupaci. 100
Ukázka elektronické knihy