Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514439
k a p i t o l a
7 Sophie Bletchley Park, Anglie 16. července 1942
S
ophie se dívala na práci na stole a snažila se upamatovat, že pořád bojuje. Dokument před ní byl psaný německy, jedna ze stovek rozluštěných zpráv, které ještě dnes potřebovaly přeložit. Jedna ze stovek, které přeloží a pošle dál. Jedna ze stovek, které patrně přijdou příliš pozdě na to, aby nějak pomohly spojeneckým vojákům na frontách i na moři. Vojákům, kteří na rozdíl od Piotra pořád dýchali a doufali – a bojovali a krváceli za to, co milovali. V měsících po Piotrově smrti se Sophiin zármutek snoubil s ochromující hrůzou, což bylo při zpětném pohledu nejspíš dobře. Právě hrůza ji poháněla dál a bránila tomu, aby se zřítila do bezedné propasti smutku. Právě všeprostupující strach jí pomohl vyhnout se Wehrmachtu, který zaplavil Polsko tanky a jednotkami, i Luftwaffe, jež zasypávala zemi bombami. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514439
100
Kelly Bowenová
Když se vrátila do Varšavy, město hořelo a celé čtvrti se proměnily v sutiny nebo les ohořelých trámů a zubatých cihel. Zaměstnanci ambasády už dávno odjeli a Sophie se nesnažila hledat známé tváře. Severní stranu domu, v němž bydlela, zasáhla bomba, byť její jižní byt zůstával stále částečně netknutý. Povedlo se jí zachránit zimní kabát, dřevěnou krabičku s penězi, kterou měla schovanou pod podlahovým prknem u postele, a fotografii Millbrooku, která přežila navzdory zlomenému rámečku. A pak utekla z Polska. Cesta domů jí trvala třináct měsíců. Třináct měsíců, během nichž se každé ráno budila s otázkou, jestli přežije další den. Jestli jí budou stačit síly k tomu, aby překonala strach, jenž hrozil, že ji ochromí, a zármutek, který odmítal povolit svoje sevření. Když konečně vstoupila na anglickou půdu, zamířila rovnou do Londýna, emocionálně i fyzicky zcela vyčerpaná. A zjistila, že je příliš pozdě. Luftwaffe vzala Sophii i tu rodinu, která jí zbývala. Když stála před kráterem a sutinami, jež bývaly londýnským domovem, smutek, který si přinesla z Polska, vybuchl. Celá obrovská masa zármutku explodovala, roztříštila se a nechala z její duše pouhou prázdnou schránku, ne nepodobnou výjevu, který měla před sebou. Nicméně v následujících dnech, týdnech a měsících se prázdný prostor v jejím nitru začal zaplňovat. Jako oblaka dýmu v něm poletoval a vířil doběla rozžhavený vztek, na okrajích se zmítaly a vyly sklíčenost s děsem. A především v ní tepal palčivý pocit bezmoci, který ji připravoval o spánek. Neustále v ní hryzala potřeba něco – cokoli – dělat, bojovat proti těm, kteří jí vzali úplně všechno. Tuto bezmoc, jež ji doháněla k šílenství, měl utišit Bletchley Park. Vědomí, že pomáhá ve válečném úsilí a nestojí nečinně stranou, mělo zmírnit zlost, před níž nebylo úniku. Místo toho ji však snad ještě rozdmycháUkázka elektronické knihy