třeba někdo najednou umřel. Víte, jak toho máte plnou hlavu? Nemůžete myslet na nic jiného a nemůžete přestat o tom přemýšlet? Tohle se se mnou děje. Ty myšlenky prostě běží pořád dokola. A proto tam chodím, protože to je jediný způsob, jak je zastavit.“ Měla jsem pro růstovou skupinu naplánovanou hodně bláznivou aktivitu, při které naděláme hodně bince – malování pudinkem. Byla to hra oblíbená dětí, když jsem učila v USA, a nemohla jsem se dočkat, až ji vyzkouším ve skupinách ve Walesu, protože poskytovala skvělý kinestetický zážitek. Zatím jsem však vázla na prostém faktu, že „pudink“, jak ho známe v Americe, tady neexistoval. Vyžadovalo to spoustu experimentování s různými směsicemi, než jsem našla něco stejně vhodného a levného. Nakonec jsem se spokojila s práškovým dezertem zvaným Andělská lahůdka, který se vařil v mléce. Neměl stejnou krémovou konzistenci jako americký puding, ale na nic lepšího jsem nepřišla a připadal mi dost dobrý. „Pudinkové malování“ je v podstatě malování prstem namočeným do kaše, která se dá jíst a dobře chutná, takže poskytuje vynikající smyslový prožitek. Nejenže puding skutečně cítíte hmatem, ale je také vizuálně podnětný, a jelikož je jedlý, zapojí se i vůně a chuť. Snadno se s ním pracuje i malým ručkám, což je zvlášť důležité u dětí se zvláštními potřebami, které mají často chabé motorické dovednosti. A je to samozřejmě zábava. Namíchala jsem Andělskou lahůdku do tří velkých kelímků od zmrzliny a přivezla je s sebou, k tomu také dostatek igelitových zástěr pro každého a hromadu starých novin. Bylo krásné květnové odpoledne, slunce svítilo a vzduch jarně voněl, takže jsem se rozhodla, že budeme malovat pudinkem venku na starém hřišti za budovou, a ne ve třídě. I tak naděláme nepořádek, takže jsme nejdřív rozložili na zem noviny a teprve na ně si položili velké papíry na malování. Každému dítěti jsem uvázala igelitovou zástěru a pak je obešla s kyblíky
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514333
čokoládové Andělské lahůdky a každému na papír kydla plný hrnek. Děti si myslely, že jsem se zbláznila. Úplně všechny. Seděly poslušně před svými papíry, malé tvářičky plné úžasu, a nehýbaly se. „Slečno?“ zeptala se Ffion nakonec opatrně, když nikdo nepromluvil. „Máme to z té země sníst?“ „Ne, ne, ne, ne,“ odpověděla jsem honem a znovu vysvětlila, že budeme malovat prsty. Pudink jsme měli jako barvu, kterou pomocí prstů namalujeme obraz. Pořád se nikdo nehýbal. Prosebně jsem pohlédla na Eloise, která stála za dětmi, a doufala jsem, že ji ponouknu, aby dětem pomohla začít. Její výraz byl jen nepatrně méně užaslý. „To bude asi nějaká tahleta, americká záležitost,“ pronesla zdvořile. Posadila jsem se se zkříženýma nohama před děti, vzala si svůj papír a vyklopila na něj trochu pudinku. Dlaní jsem ho začala rozmazávat dokola. „Už jste někdy malovaly prsty?“ zeptala jsem se dětí. Všechny zavrtěly hlavou. Jako první to zkusil Lewis. Opatrně strčil prst do pudinku a olízl ho. „Používáme ho jako barvu. Rozmažeme ho po papíru.“ Přelezla jsem po čtyřech k němu, jemně ho vzala za ruku a strčila mu ji do pudinku. Vykvikl, napůl leknutím, napůl blahem. „Teď to zkus ty,“ řekla jsem Ffioně, která seděla vedle něj. Spoléhala jsem na ni, protože Ffion byla obvykle pro každou zábavu. Tentokrát ne. Zavrtěla hlavou. „No tak, děti. Tohle je legrace. Zkuste to.“ Nakonec jsem vzhlédla k Eloise, která stále postávala za dětmi. „Posaď se k Ffioně. Pomoz jí místo mě.“ Eloise váhala. „No tak,“ řekla jsem důrazně a poklepala na zem, jako bych přivolávala psa. Eloise se posadila mezi Lewise a Ffionu. „Už jsi někdy malovala prsty?“ zeptala jsem se.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514333
Eloise zavrtěla hlavou. „Je to úplně snadné. Prostě rozmazáváš barvu po výkresu rukama, a v tomto případě je tou barvou pudink.“ „Vypadá to jako hovínko,“ odpověděla Eloise potichu. Tohle prolomilo ledy, protože jakmile to jednou vidíte, tak už se té představy samozřejmě nezbavíte. „Hovínko!“ zaječela Ffion radostně a plácla dlaní do pudinku. „Hovínko!“ opakovalo několik dalších. „Podívejte se na mě! Já jím hovínko,“ křičela Bethan a strčila si plnou hrst pudinku do pusy. A to jim dodalo. Na malování prsty vůbec nedošlo. Místo toho jsme měli hodinu mačkání hovínka a pojídání hovínka, ale děti se do smyslového prožitku každopádně vložily naplno. Andělská lahůdka byla rozpatlaná po papírech, zástěrách, pažích a tvářích. Jen tak tak se mi podařilo Budduze zabránit, aby si pudink naplácala na vlasy. Jediné dítě, které s tím mělo potíže, byl Jack. Sahat na pudink mu připadalo odpudivé. Ani nevím, jestli to vůbec zkusil, i když jedna holčička řekla, že do něj strčil prst. Viděla jsem jenom, že sedí na konci řady dětí a vypadá rozrušeně. V obavách, že by pro Jacka mohly být bujaré hrátky ostatních příliš, navrhla jsem Eloise, aby ho vzala zpátky dovnitř, vzala si s sebou trochu pudinku a papír a zkusila, jestli ho přiměje to vyzkoušet. Doufala jsem, že to poskytne také Eloise příležitost si s touto hmotou hrát, protože jsem měla podezření, že se jí do toho přede mnou nechce. Nic z toho se nestalo. Když jsme se s ostatními dětmi vrátili do třídy, Eloise měla Jacka na klíně ve čtecím koutku a četli si říkadla. Papír s hromádkou Andělské lahůdky uprostřed zůstal netknutý. Cestou domů jsme s Eloise uplynulou hodinu rozebíraly. Připadalo jí k popukání, že jsem si všechno tak pečlivě naplánovala, a nakonec se to zvrhlo v „hovínkové malování“. Smála jsem
100 Ukázka elektronické knihy