17
Světlo se vytrácí dřív: cestou domů ze školy procházíme kouřem, jak lidi pálí listí. Prší a my si musíme hrát vevnitř. Sedíme na zemi v Graceině pokojíčku, jsme potichu, protože paní Smeathová odpočívá se špatným srdcem, a vystřihujeme natáčky a pánvičky a nalepujeme je kolem našich papírových paní. Ale Cordelie tuhle hru utne. Asi okamžitě pochopila, proč se u Grace doma povaluje tolik katalogů. Protože u Smeathovic takhle kupuje oblečení celá rodina – přes zásilkovou službu. Na stránkách jsme tam opravdu našly modelky v kostkovaných šatech, v sukních na kšandy a zimních kabátech s kapucí, v jakých chodí Grace a její sestry, lacinou vlněnou látku, která snadno žmolkuje, ve třech provedeních: irská zeleň, královská modř a kaštanová. Cordelii se podaří dát nám jasně najevo, že ona sama by si na sebe kabát z katalogu v životě nevzala. Nahlas to ale neřekne. Ani ona si to nechce u Grace rozházet. Přeskočí nádobí, listuje stránkami. Dojde až k podprsenkám, ke krajkovým, rafinovaně vyztuženým korzetům – v katalogu jim říkají formativní prádlo – a modelkám s pletí, jako by je někdo potáhnul slabounkou béžovou sádrou, nakreslí kníry. Přidělá jim chlupy do podpaží a do dekoltů. Předčítá popisky a zacpává si pusu, chrochtá smíchy: „‚Vkusně provedená svůdná krajka s podporou pro zralou postavu.‘ To znamená, že je má jako balóny. Podívejte se na tohle – velikost košíčků! To je spíš prádelní koš!“ 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514219
Prsa řeší dost často a utahuje si z nich. Perdie i Mirrie je už mají. Sedávají v pokojíčku s dvojicí postelí, v kytičkovaných kanýrech z mušelínu, chichotají se za pilování nehtíčků – nebo si chodí do kuchyně nahřát vosk a pak si ho nosí nahoru, kde si jím potírají nohy. Zhlížejí se v zrcadle se smutně protaženým obličejem: „Vypadám jako hotová ježibaba. To je fakt prokletí!“ Z jejich odpadkových košů jsou cítit vadnoucí kytky. Vykládají Cordelii, že některým věcem ještě nemůže rozumět, protože je moc malá, a pak jí tyhle věci stejně řeknou. A ona potom ty pravdy šeptem a s vykulenýma očima předává nám: to prokletí znamená, že jim mezi nohama teče krev. My jí nevěříme. A ona na důkaz vyloví z Perdieina odpadkáče špinavou vložku. Je na ní hnědá krusta, jako zaschlá omáčka. „To není krev,“ opáčí Grace znechuceně a má pravdu, vůbec to nevypadá, jako když se člověk řízne do prstu. Cordelie se dopálí. Nic nám tím nedokázala. Já nikdy dřív nad ženským tělem moc nepřemítala. Jenomže teď na něj dospívání vrhá znepokojující světlo: zdá se cizí a absurdní, rostou na něm chlupy, napuchá a znetvořuje se. Slídíme za dveřmi, když si Perdie a Mirrie strhávají vosk z nohou a sykají bolestí, strkáme se před klíčovou dírkou a chichotáme se: je nám z nich trapně, ale nevíme proč. Vědí, že se jim smějeme, rozrazí dveře a odhánějí nás. „Cordelie, sbal si laskavě ty svoje mrňata a koukejte vypadnout!“ A oblaží nás zlověstným úsměvem na znamení, že tohle nemine ani nás. „Jen počkejte a uvidíte!“ straší nás. Úspěšně. Protože to, co se stalo jim, co je nadulo a změkčilo, co je přimělo dávat přednost chůzi před během, jako by je neviditelná ruka držela na vodítku – to všechno se může stát i nám. Pokradmu studujeme prsa paním na ulicích, našim učitelkám – jenom mámám ne, to by zacházelo příliš daleko. Prohlížíme si nohy a podpaží, jestli už nám tam něco neraší, jestli nám něco neroste na hrudníku. Ale ještě se nic neděje: prozatím nám nebezpečí nehrozí. Cordelie dolistuje na zadní stránky katalogu, kde obrázky šednou a tmavnou a sestávají z berlí a kýlních pásů a protéz. „Prsní pumpy,“ ukazuje nám. „Vidíte to? Tím si napumpujete kozy, aby se zvětšily, jako pumpičkou na kolo.“ A my nevíme, čemu věřit. 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514219
Doma se zeptat nemůžeme. Nedokážeme si mámy představit bez šatů, vůbec nemyslíme na to, že i pod jejich oblečením se skrývá tělo. Tolik nám toho neříkají. Mezi nimi a námi se rozevírá záliv, propast, hlubší a hlubší. Plní se nevyřčeným. Balí odpadky do několika vrstev papíru a převážou je provázkem, a i tak kapou na čerstvě navoskovanou podlahu. Na jejich šňůrách visí kalhotky, noční košilky, ponožky, vystavuje se na nich zapraná intimita, kterou o sebe drhly, ždímaly, ráchaly v zašedlých mydlinkách vlastníma rukama. Ohánějí se štětkou na záchod, berou hadrem prkýnka, vedou válku proti bakteriím. Svět plní špína, ať uklízejí sebevíc, a my víme, že by nestály o naše šťourání a vyptávání. Místo toho se všechnu tu hrůzu dozvídáme skrze dětskou tichou poštu, která nabírá na děsivosti. Cordelie tvrdí, že chlapi mají mezi nohama mrkve. Jenomže to ve skutečnosti nejsou mrkve, ale něco mnohem horšího. Rostou z houští a z konečků vycházejí semínka a ta se dostanou ženským do břicha a z těch pak vyrostou mimina, ať chceme, nebo ne. A chlapi si ty mrkve občas nechávají propíchnout a dávají si do nich kroužky jako do uší. Sama tak docela neví, jak se semínka dostanou ven nebo jak vypadají. Podle ní v podstatě nejsou vidět, ale já si myslím, že to nebude pravda. Jestli jsou to semínka, pak budou spíš jako zobání pro ptáky nebo semínka mrkve, dlouhá a jemná. A nedokáže říct, kudy se ta mrkev dává dovnitř, aby zasela to semínko. Nabízí se samozřejmě pupík, ale to by se do něj musela udělat dírka, nožem, nebo by se musel nějak natrhnout. Celá ta představa vyvolává víc otázek a pomyšlení, že i nás stvořilo něco na tenhle způsob, nás uráží. Myslím na postele, kde se všechno má odehrávat: na dvojici postelí u Carol, vždycky tak pečlivě ustlanou, na elegantní postel s nebesy u Cordelie, tmavou mahagonově zbarvenou postel u Grace, okázale počestnou, s háčkovaným přehozem a vrstvami vlněných přikrývek. Postele toho typu jsou samy o sobě popřením, vyloučením. Myslím na Carolinu mámu se zahořklým výrazem, na paní Smeathovou s věncem z prošedivělých copů a vlásenek. Našpulily by nesouhlasně pusu, důstojně by se napřímily. Nepřipustily by to. 108 Ukázka elektronické knihy