Do tebe, Fikce, se halím, nicotný to šat Alice Flemrová
V srpnu uplynulo sto deset let od narození Elsy Morante, jednoho z největších italských spisovatelů dvacátého století (označení „spisovatelka“ považovala za podřadné a separační). Psala povídky, poezii, příležitostně eseje a filmové recenze, ale jejím výsostným územím byl román. Stýkala se s výkvětem evropského uměleckého života své doby a řadu jeho představitelů inspirovala. Její vliv na mladé umělce nejen dosud trvá, ale i sílí. V češtině máme z jejího díla tři romány, povídky ani poezii zatím ne, ale se vzrůstajícím zájmem o tvorbu i životní osudy této mimořádně talentované ženy s mimořádně složitou povahou vzrůstá i naděje, že se překladů dočkají i její další knihy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514198
Historie
Narodila se v Římě koncem první světové války matce pocházející ze severu země a otci Sicilanovi. Národy, se kterými se nejvíc shodne, jsou Neapolci a Angličané. Národy, se kterými se shodne nejméně, jsou Miláňané a Francouzi. Nejmilovanější autor je Mozart. Ze všeho nejvíc nenávidí diktatury, přísný moralismus a popmusic. Na světě má nejradši děti, moře a kočky. Tímto stručným „Autoportrétem“, který toho víc tají než sděluje, přispěla Elsa Morante do knihy Portréty italských spisovatelů šité na míru, uspořádané básníkem Eliem Filippem Accroccou v roce 1960. Záměrně zámlkový a nepřesný textík primárně vypovídá o dvou věcech: zaprvé o neuchopitelné osobnosti své autorky, která skoro neposkytovala
interview — spisovateli a literárnímu kritiku Enzu Sicilianovi v jednom ze vzácných rozhovorů v roce 1972 svěřila, že „spisovatelův soukromý život je drb a mě drby, ať už se týkají kohokoli, urážejí“ —, žárlivě střežila své soukromí, ale zároveň pouštěla do oběhu vymyšlené, často i skandální historky o své osobě, kterými s oblibou „krmila“ i své nejbližší. A zadruhé o jejím složitém vztahu k realitě: Elsa Morante před ní podle mě neutíkala, ona ji chtěla ovládat, a proto ji neustále vytvářela, přetvářela a — bylo-li to třeba — i ničila. Tuto vlastnost předala i některým svým postavám, například vypravěččině „bovaryovské“ matce Anně z románové prvotiny Lež a kouzlo, která si sama píše milostné dopisy od zemřelého milence a stvoří tak … co vlastně? Paralelní skutečnost, anebo lež? Morante v „Autoportrétu“ uvedla, že se narodila koncem Velké
války. S jistotou ale víme, že ve skutečnosti přišla na svět 18. srpna 1912, a víme i to, že ohledně data svého narození „mlžila“ často a údajně nikoli proto, aby se dělala mladší, ale protože si přála být „bezvěká“. Zároveň však lze z její korespondence i deníků vyčíst strach ze stáří, zejména z fyzického chátrání tělesné schránky. Podobné nejednoznačnosti rozkládají téměř celou faktografii jejího života. Třebaže její literární tvorbu nelze označit za autobiografickou v obvyklém smyslu toho slova, nejlepším způsobem, jak Elsu Morante poznat, je číst její knihy. Osobnosti s životy obestřenými tajemstvím či mlčením se vždycky těšily zájmu jak povrchních lovců senzací, tak i seriózních spisovatelů a badatelů, kteří se je snaží uchopit v jejich matoucí rozporuplnosti, ambivalenci, záhadě. My se teď pokusíme nahlédnout Elsu Morante
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514198
Historie
prizmatem témat, která propojují její život s literaturou. Rodina
Všechny čtyři spisovatelčiny romány: Lež a kouzlo (1948), Arturův ostrov (1957, česky 2022), Příběh v historii (1974, česky 1990) a Aracoeli (1982, česky 1988), ale i řada jejích povídek (napsaných ponejvíc na začátku kariéry, pro peníze, do různých periodik a později vydaných v souborech Tajná hra [1941], Andaluský šál [1963] a v posmrtných Zapomenutých povídkách [2002]) jsou vystavěny na půdorysu rodiny a řeší rodinné vztahy, zejména ty mezi rodiči a dětmi. Hlavní hrdinové vždy pátrají po svých kořenech, a ať už je to hlavní téma vyprávění, jako v prvním a posledním románě, nebo jenom vedlejší, jejich identita je vždy poznamenána nějakým rodinným tajemstvím, či dokonce lží týkající se předků a příbuzenských pout. Podle matričních záznamů byl otcem Elsy a jejích sourozenců Sicilan Augusto Morante, vychovatel v nápravném zařízení pro mladistvé, ale rodinná kronika přiřkla všechna otcovství poštovnímu úředníkovi Francescu Lo Monacovi, původem taktéž ze Sicílie, který vystupoval v roli rodinného přítele. Existují však i hypotézy, že Elsa byla skutečně dcerou Augusta, jelikož se „strýčkem“ Francescem se manželé Morantovi
spřátelili až po přistěhování do Říma v únoru 1912, a v té době musela být Irma Poggibonsi, Židovka a povoláním učitelka z Modeny (do jisté míry bude předobrazem hrdinky Idy z románu Příběh v historii), už těhotná. Pravdu se už nedozvíme, ale nezvyklé rodinné poměry i figury, mimo jiné silná, neochvějná matka a slabý, věčně plačící otec, budou pro autorčinu tvorbu formující. Existuje také domněnka, že Augusto Morante byl homosexuál, podpořená nezvyklým výskytem postav homosexuálů ve spisovatelčiných dílech (například otec v Arturově ostrově, hlavní hrdina Manuele v Aracoeli). Homosexuály nalézáme i mezi Elsinými blízkými přáteli (Pasolini) či „nemožnými“ láskami (režisér Luchino Visconti, o více než dvacet let mladší newyorský malíř Bill Morrow), ale to s domnělou sexuální orientací jejího otce spíše nesouvisí. Rodiny v díle Elsy Morante jsou často neúplné, poznamenané absencí mateřské či otcovské figury, nebo stojí na lžích, předstírání, sobectví. To je hlavně případ románové prvotiny, ságy, v níž většina postav odkazuje k autorčiným předkům, kteří společně tvoří nelichotivý vzorek lidství, odrazující až do té míry, že hlavní hrdinka a vypravěčka Elisa raději volí samotu ve společnosti zbožňovaného kocoura Alvara, jemuž věnuje báseň, kterou se román uzavře. Zároveň je pravda, že Morante dokázala stvořit i postavy
schopné nezištného a obětavého mateřského citu (prostitutka Rosaria ve Lži a kouzle, Nunziata v Arturově ostrově, Ida v Příběhu v historii i Manuelova matka v Aracoeli) a při chronologickém pohledu na její dílo lze zachytit, jak se vztah implicitního autora k lidským bytostem posouvá od raněné kritičnosti ke stále vyšší míře náklonnosti a soucítění. Morante to ostatně sama dost jasně formuluje v dopise příteli Italu Calvinovi, datovaném 31. října 1956: Nejdražší Calvino, děkuji ti za všechno, co mi píšeš, a zvláště za tohle: že v tom, co píšu, cítíš náklonnost a obdiv k lidskému rodu. Je pravda, že jak stárnu, pociťuji tuhle náklonnost a sympatii čím dál víc a skutečná antipatie pro mě nakonec bude nemožná. Věc se má tak, že každý lidský tvor — i kdyby to byla zrůda — mi v absolutním pojetí připadá krásný. Krásný ve smyslu úcty, jak jen to říct? Použiji obvyklá dávná slova: stvořený k obrazu Božímu. Je zvláštní současně v Boha nevěřit, tak jako v něj nevěřím já, ale má úcta k lidským stvořením je přesto této povahy. Když jsem byla mladá, cítila jsem to méně, ale jak člověk stárne, mění se tímhle způsobem.
Emancipované ženství
Většina autorčiných medailonů obsahuje „stěžejní“ informaci, že byla první manželkou slavného spisovatele Alberta Moravii. O tom není pochyb a pravda je i to, že vztah s Moraviou, se kterým se seznámila roku 1936 v římské pivnici Dreher, v roce 1941 se za něj provdala (ač oba nevěřící, měli církevní sňatek) a roku 1961 se rozešli, třebaže se nikdy nerozvedli, byl přes všechny vzájemné spory, nevěry, zklamání, neschopnost komunikace či profesní rivalitu zásadní konstantou jejího, ale zejména jeho života. Ještě v roce 1962 jí v dopise napíše následující „vyznání“: Můj příběh je tak prostý. Já mám jen tebe, a mimo naše manželství, ať už dopadlo jakkoli, je tu
98
Ukázka elektronické knihy