98
Píseň o Rolandovi
2540
2545
2550
2555
2560
2565
Z jasanu kopí žárem popraskají, zlacené štíty horké jsou a pálí, mohutné dřevce rozpadnou se v dlaních. Skřípají přílby, osníře jsou zdrány, rytířská srdce velkou úzkost tají. Medvědi jdou a s nimi leopardi, hadi a zmije, ďáblové a draci, též mnoho supů přilétne sem z dáli: na Francouze se vrhnou bez meškání. „Pomoz nám, pane!“ křičí muži frančtí. Pocítí Karel smutek neskonalý, chce přispět jim, však kdosi mu v tom brání. Veliký lev, hle, od lesa sem kráčí, zuřivý, zpupný, lidské krve lačný, na Karla skočí, počíná ho dávit. Chytí ho Karel, těžký zápas svádí, neví, kdo padne a kdo život spasí. Neprocitne však, hluboké má spaní.
CLXXXVI
Vidění druhé spatří císař ve snu. Je ve Francii, v Cáchách, v sále sněmu, medvěda drží pevně na řetězu. Medvědů třicet z ardenských jde lesů a lidským hlasem takto mluví k němu: „Vydejte nám ho, nezaslouží trestu! Neprávem, sire, bratr vězněn je tu; dlužíme službu svému příbuznému.“ Tu z paláce chrt přiběhne sem, před trůn. Na největšího zaútočí zpředu: bojují spolu v trávě bez oddechu. Na hrozný zápas hledí král pln děsu, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514190
99 kdo zvítězí, kdo zhyne, neví věru. To anděl boží v spánku zvěstuje mu. Karel spí tvrdě, spí až do rozbřesku.
2570
2575
2580
2585
2590
CLXXXVII
Dostihl Marsil zaragozské hradby. Sesedne s koně v olivovém háji, odloží meč a přílbu sejme s hlavy, ulehne ztěžka do zelené trávy. V souboji ztratil celou pravou paži, zří s úzkostí, jak krev mu prýští z rány. Choť Bramimonda rychle spěchá za ním: propukne v nářek, objímá ho v pláči. Rytířů dvacet tisíc s ním se vrací: Francii sladkou, Karla proklínají. K Apollónovi do jeskyně kvačí, tam křičí naň a ohavně mu lají: „Proč, špatný bože, dals nám dojít hanby? Proč neušetřils krále od porážky? Za dobrou službu špatnou mincí splácíš!“ Vyrvou mu žezlo, korunu mu srazí, za zápěstí ho k sloupu připoutají, do prachu na zem k nohám svým ho svalí; pak rozbijí ho holemi a klacky. I z Tergavana strhnou drahokamy a Mahometa do příkopu skácí; tam do bláta ho vepři zadupají.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS514190
100
CLXXXVIII
2595
2600
2605
Procitne Marsil, znovu bolest cítí. Dává se přenést do klenuté jizby, v níž krásné malby mnohou barvou hýří. Královna pláče, nezadrží vzlyky, trhá si vlasy, nad svou sudbou kvílí, a takto volá, takto, bědná, křičí: „Ach Zaragozo, jak jsi zpustla nyní, ztratilas toho, jenž tvou slávu živil! Bohové naši nesplnili sliby, dnes ráno krále v bitvě opustili! Emír je věru zbabělý a bídný, nepotrestá-li francké bojovníky, již pro svou zpupnost pohrdají žitím. Karel je stár a vous má sněhobílý, však udatný je, plný velké pýchy; přijme ten boj a neuteče z bitvy. Což vskutku nikdo nesvede ho zničit?“
CLXXXIX
2610
2615
2620
Píseň o Rolandovi
Ctný císař Karel se svým chrabrým vojskem sedmero let v španělské zemi prodlel; dobyl tu města a též hrady mnohé. Král Marsilius zatvrdil se vzdorem: dal poslat listy ještě v prvním roce Baligantovi v zemi babylónské, emíru svému, starci s bílým vousem, jenž déle žil než Virgil a než Homér, nechť na pomoc se vydá Zaragoze; nepřijde-li, pak Marsil bohy popře, navždy se zřekne uctívaných model, křesťanství přijme, vodou bude pokřtěn, Ukázka elektronické knihy