Vzadu za barem jsme měli malej kumbál s postelí. Bena jsme tam odtáhli a uložili. Usnul skoro okamžitě, ale i ze spaní pořád něco halekal. Už dlouho mi nikoho nebylo tak líto, jako právě mýho kámoše ten večer. Přišel se mě zeptat na to, jak pokračuju v pátrání po jeho klukovi. Nic z toho, co jsem zatím zjistil, ale nebylo pro jeho uši. Klidně by se sebral a šel se postavit před Šeherezádu, jen aby moh Leonovi ukázat Samovu fotku. Byla to nejlepší cesta, jak se nic nedozvědět, jenže Ben by tohle nechápal. Když přestal mumlat, zakryl jsem ho dekou a vrátil se ke stolu. Bylo jasný, že v Exilu zůstanu přes noc. Samotnýho Bena jsem si tam nechat netroufal, a po Gregorovi jsem nemoh chtít, aby ho do rána hlídal. „Chlast je svinstvo!“ Můj barman přikejvnul a pak přede mě postavil skleničku Jacka Danielse. Upil jsem z ní a bolavý tělo jako by dostalo novej impuls. „Jednou jsem se rozhod, že zkusím celej měsíc nepít, Gregu. Věřil bys tomu?“ „Fakt?“ „Jo. Byly to nejdelší tři dny mýho života.“ Vylil jsem do sebe zbytek bourbonu a poprosil Gregora o kafe. Jindy bych si ho udělal sám, ale ten večer jsem byl rád, že sedím. O-goshi. Koshi-guruma. Osoto-gari. Dědek moh zase po dlouhý době někým házet o podlahu a krapet se rozohnil. Jenže přišel jsem za ním sám, proto jsem si moh jen těžko stěžovat. Ale bylo mi s ním fajn. Jako bych omládnul. Vždycky se mi na něm líbilo, že dělal věci po svým. Když jste mu dali linkovanej papír, natruc na něj psal napříč. Měl
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513960
svůj styl, a i když se někomu nemusel zdát, já ho kvůli tomu bral tím víc. Gregor přede mě postavil hrníček a zeptal se, jestli by mi nevadili Prodigy. Nějací technaři u stolu v rohu chtěli zahrát na přání, ale když jsem tady, tak prej co já na to. Přikejvnul jsem. Prodigy jsou v pohodě. Vlastně metalisti, který používaj namísto elektrickejch kytar synťáky. Srkal jsem kafe, poslouchal desku The Fat of the Land a přemejšlel o tom, jak to sehraju s Leonem. Těžko můžu z čista jasna přijít a říct mu, že bych se chtěl prát – mrk mrk – v zápasech, který jsou – mrk mrk – tajný až na půdu. „Ještě Jacka, Larsi?“ „Buď tak hodnej, Gregu.“ Alkohol může za zmařený životy. Ale to motorismus taky, a nevšim jsem si, že by lidi hromadně vraceli řidičáky. Rád bych řek cokoli jinýho, ale s Leonem to bylo tak, že jsem měl sotva jednu šanci. Když teda pominu možnost nechat se týden co týden mlátit v kleci, dokud po neviditelným žebříčku nevystoupám do pater, ve kterejch si mě všimne. Což by se nakonec ani nemuselo stát, zatímco veškerej můj čas, pověst a zdraví by šly do háje. Jedna šance. Jedinej pokus, kterej nesměl nevyjít. Monumentální představení, který Leona donutí věnovat mi pozornost, a nakonec mu nezbude nic jinýho, než mě vzít do svý stáje. Klidně jako atrakci, dědka z ulice coby žrádlo pro hladový borce. Ale potřeboval jsem proniknout mezi jeho chlapy za každou cenu a tím to bylo daný.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513960
K Leonovi nebylo těžký se dostat. Kšeftoval se spoustou lidí, věčně vyhlížel nějakou nabídku nebo poptávku, takže neodmítal nikoho, kdo za ním přišel. Stačilo dát o sobě vědět v recepci jeho jediný oficiální firmy a pak už jen čekat. Někdy pár minut, jindy třeba den, ale na všechny se dostalo. Nikdo kromě Larse se za ním ale nechystal proto, aby zmlátil jeho gorilu. Jo, tohle byl totiž můj geniální plán jak zaujmout. Věděl jsem, že Leon bude hlídanej, při jeho kšeftech to jinak ani nešlo. A taky mi bylo jasný, že když pase stádo bijců, nevezme si jako bodyguarda nějakýho chcípáčka, ale jednoho z těch nejlepších. Pak už jen stačilo mu předvíst, že takovýho frajera nejen seřežu, ale že mám koule udělat to klidně na jeho domácím hřišti. Výhodu bych měl na svý straně, na rvačku bych totiž přišel připravenej. Pohodlný hadry, rozcvičenej a plnej adrenalinu. Než se dotyčnej rozehřeje na provozní teplotu, dávno bude po boji. No řekněte, mohlo se na takovým plánu něco podělat? Hmm... Přišli si pro mě dva. Byli jako přes kopírák, stejný obleky, stejně tupý výrazy v obličeji a strojová chůze. Mlátičky už od pohledu zvyklý vegetovat spíš v teplákovce. „Pan Lars?“ Jedna z těch goril to v recepci vykřikla jako někde na veterině. Ti chlapi neměli vychování, ani co by se za jejich ulámaný nehty vešlo. Zato byli oba ramenatější, obouchanější a především o dekádu mladší než já. Můj plán začal dostávat povážlivý trhliny. S jedním bych si snad poradil, moment překvapení dokáže bejt při správným načasování hodně silnej faktor. Jenže se dvěma?
99
Ukázka elektronické knihy