vyměnili pohledy a bylo po návštěvách. „Žádné hejušoviny, žádné dárky!“ bylo rozhodnuto. Nedutal si musel odnést svůj budík a k princezně už nesměl. „To je dobře. Alespoň se víc vyspím,“ utrousil tiše jen pro sebe. Ale Zticha musela mít ze všech nejjemnější sluch. Zřejmě to slyšela, protože sklonila hlavu, a když odcházel, ani se na něho nepodívala. Ten den se mu přenáramně špatně spalo. A ještě hůř s večerem vstávalo. Budík ho neštípal, jen lechtal, ale jemu veselo nebylo. Vyskočil z postele a ani nevěděl, co dělá. Dokonce si zapomněl obout boty tichošlápky, jak spěchal. Musel se pro ně vrátit, ale aby ostatní hejuše dohonil, nazul si je jen tak halabala. Paty u nich sešlápl, tkaničky si nezavázal. Přitom boty tichošlápky jsou pro hejuše nejdůležitější. Obouvají si je vždy hned po probuzení. Bez nich neudělají ani krok. Boty jsou vycpané chmýřím z pampelišek. Našlapují s nimi lehce, že jejich kroky nejsou vůbec slyšet. Jen tak se bez úhony dostávají k hřibu ucháči, kde mají po probuzení sraz. „Já se tam také dostanu!“ šeptal si Nedutal. Pokusil se v tichošlápkách utíkat. Jenže, to by je musel mít na nohách 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513920
pořadně nazuté. Takhle ani nevěděl jak, a ztratil je. Všimli si toho až hejuši u hřibu ucháče. „Pozor na něj! Nedutal je bez bot!“ Zastavili ho a vůbec ho mezi sebe nepustili. „Jdu ta prokletá botiska hledat. Počkejte na mě!“ žádal je o nemožné. Hejuši večerním tichem jako vždy rychle vyrostli a odletěli bez něho. A on jako s udělání ne a ne ztracené tichošlápky najít. Navíc nebyl zvyklý chodit naboso. Nohy měl jak kladívka, no, spíš kladívečka. Dělal tak trochu rámus při chůzi. Zavadil špičkou nohy o suchý mech, patou sklouzl v jehličí a málem přelomil větvičku… „Jen abych se nezmenšil a nebyl jako mravenec,“ měl obavy. Ale jak tak bez tichošlápek hlučněji chodil, tak byl pořád stejný, ani velký, ani malý… „Ale to jsem jako naše princeznička Zticha!“ napadlo ho. Jenže o kom se mluvívá, na koho se myslívá, daleko nebývá. Sotva kousek popošel, boty nenašel, ale přistihla ho tady princeznička Zticha. „Co tady děláš? Jak to, že nejsi s ostatními?“ kulila na něho oči. „Ale ztratil jsem boty tichošlápky a nemohu je najít,“ celý zahanbený vypověděl, co se mu stalo. „Ale neboj! 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513920
Nezůstanu tady trčet na zemi jako ty. Jen co je najdu, vydám se za ostatními!“ přešlapoval nervózně vedle ní. Ztichu mrzelo, že má napilno. „Nespěchej tak, když už se ti podařilo být tady dole se mnou!“ žádala ho. „Jestli tu se mnou chvíli zůstaneš, pomohu ti pak tichošlápky hledat!“ přemlouvala ho. „Raději je najdeme hned, a pak se uvidí!“ Nedutal si oddechl, když za pomoci Ztichy tichošlápky objevil. Na nic pak už nedbal a hned si je obouval. Už neměl nohy jako kladívka, ani jako kladívečka. Už by se vznesl tichem nahoru mezi stromy, kdyby ovšem Zticha vedle něho hlasitě neplakala a nevzlykala! A zase byla smutná, přesmutná, ale ne kvůli tomu, že je stále jak přikovaná k zemi, ale kvůli tomu, že Nedutal ji tak lehce opouští. Zase měla hlavu skloněnou a ani se na něho nepodívala. A Nedutal, kdo ví, co si usmyslel. Chtěl, aby se na něho usmála, a tak udělal takovou legraci. Vytahal ji za uši. Vytahal ji nejprve za jedno, pak za druhé. A Ztichu nenapadlo nic jiného, než mu to oplatit. Jenže to by nejdřív musela na ně dosáhnout! Natáhla se, možná i trochu povyskočila. Sama nevěděla jak, ale odlepila se od země. Rostla spolu s ním, až se oba vznášeli mezi vrcholky stromů. 100 Ukázka elektronické knihy