„Nemůžeme je tady nechat,“ řekl na vysvětlenou, odepnul si pás a pootevřel dveře. Teprve tehdy si Juli zaneprázdněná krmením Zoe všimla, že zastavili. „Kam jdeš?“ chytila ho za rameno. Otočil se k ní. „Ju, máme v autě dvě volná místa. Nemůžeme tady přece Innu a její babičku nechat. Tohle město může za pár týdnů dopadnout jako Drážďany.“ Juli mu věnovala pohled, jaký u ní ještě nikdy neviděl. „Tak odvezeme někoho jinýho,“ řekla chladně. „Vem si, koho chceš, dělej, někoho najdi.“ „Dlužíme to Inně.“ „Nedlužíme jí nic. Zaplatili jsme dokonce třicet tisíc eur. Za to si může koupit první třídu na Bahamy.“ Franz se ji pokusil vzít za ruku. „Víš přece, že žádná první třída už neexistuje. Myslím, že nemusíme mít strach. Papíry jsou v pořádku a všechno ostatní si pohlídáme. Jenom je odvezeme za hranice. Opravdu je to naše morální povinnost.“ „Doprdele, já vím, že je to naše morální povinnost!“ rozkřikla se Juli. „Já vím, že je to naše povinnost,“ zopakovala přes slzy, úplně jiné slzy, než byla ta jediná noční. „Jsem Němka, celej život jen plním povinnosti. Ale teď chci jednou dát přednost sama sobě, rozumíš?“ „Rozumím, ale zrovna teď — “ „Ne, nerozumíš. Nerozumíš ničemu! Není to ani minuta, co jsem řekla, že mě mrzí, že ji nemůžu kojit. A ty sem chceš naložit ženskou, která má prsa plný mateřskýho mlíka. Velký nalitý ukrajinský kozy!“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513834
„Juli, do háje…“ „Je tu zima. Dělej, jeď!“ Ukrajinská hymna mezitím dohrála, Franz chvíli bezradně seděl s rukama na volantu, pak zavřel dveře a opět se připásal. Jenže startovací knoflík zmáčknout nedokázal. „Jedeme domů, jeď!“ přikázala Juli. „Až budeme v Německu, nějak jim zařídíme, aby se odtud dostaly.“ „Jdeš tam se mnou, nebo chceš radši počkat tady?“ Juli nedokázala pochopit, že jí Franz zrovna teď odmítá vyhovět. „Ty mě tady necháš samotnou s dítětem? To nás opustíš tak rychle?“ „Tak pojď se mnou. Půjdeme tam spolu, tak je to správně, tak to uděláme.“ Juli se ani nehnula. „Běž už do prdele. Máš poslední šanci šlápnout na plyn.“ Franz otevřel dveře a rozhlédl se po ulici. Kolem právě projel cyklista a několik dalších chodců spěchalo kdovíkam, všechno vypadalo bezpečně. Zvedl oči k domu, kde měla Inna bydlet, v jednom okně někdo kouřil, na dalším byla nalepená ukrajinská vlajka. Nenáviděl, když s Juli stáli proti sobě, ale byl si jistý, že dělá správnou věc. Prostě je tady nemůžou nechat. Dveře do domu byly otevřené, ale hned na chodbě ho zastavil zarostlý muž, zimní kabát přes pyžamové kalhoty. Nejdřív chtěl Franze vyhodit, ale nakonec mu ukázal, ve kterém patře Inna Glinská bydlí. Doprovodil ho ke dveřím a pro jistotu ještě počkal, co se bude dít. Odešel, až když Inna otevřela
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513834
a vrhla se Franzovi kolem krku, jako by se znali odmalička. „Přijeli jste, vy jste přijeli!“ vyjekla. „Věděla jsem to. Ale kde je Juli?“ „Čeká dole v autě,“ řekl Franz a usmál se. „Jste s babičkou sbalené? Nerad bych ji tam nechával dlouho samotnou.“ „Skoro jsme,“ řekla Inna. Vypadala starší než na fotkách, špinavě blond vlasy měla stažené do culíku a zdála se nevyspaná. Stála ve dveřích a chvíli nevěděla, co má udělat jako první. Pomohl jí dětský pláč z pokoje. „Omlouvám se, že jsem neposlala tu fotku, ve skutečnosti mám už dlouho rozbitý foťák,“ řekla, zatímco Franz zašmátral rukou po zárubni dveří. „Vím, co si musíte myslet. Ale já jsem si prostě byla jistá, že tady jí bude líp… Řekli mi, že všechny ty děti skončí někde…“ hledala správné anglické slovíčko „…někde ve sklepě. Byl to můj úkol postarat se o ni co nejlíp, než přijedete… když jste mi dali tolik důvěry. Pojďte dál, zrovna jsem ji kojila,“ naznačila. Franz bezvýrazně kývl. „Hned vám ji ukážu, je úplně v pořádku, krásná holčička.“ Franz přestoupil práh bytu s pocitem, že je úplně jedno, co teď udělá. Všechno bylo stejně špatně, všechno bylo stejně dobře, nic už nic neznamenalo. Inna ho dovedla do pokoje, kde v invalidním vozíku seděla stará žena a vrásčitou rukou se dotýkala novorozence v kolébce vedle sebe. Bezzubými ústy řekla
100 Ukázka elektronické knihy