21 Praha Ministr Maliňák pohodlně zaparkoval na Malostranském náměstí na místě vyhrazeném pro poslance a vládu. Bylo brzké odpoledne, a ačkoli teplota klesala pod nulu, na náměstí postávali lidé a fascinovaně vzhlíželi k věžím kostela sv. Mikuláše i k renesančnímu průčelí Malostranské besedy, bývalé radnice, jež dnes slouží jako oblíbená pivnice a hudební klub. Na zastávku zrovna od Újezdu přijela tramvaj 22. Z vozu se vyhrnulo několik menších skupinek turistů a zamířilo k Nerudově ulici, kde se ztratili mezi domy. Maliňák přešel náměstí co nejrychlejším krokem a hned zmizel za dveřmi sněmovny. Pokynul na pozdrav několika kolegům z opozičních stran a při tom se pokusil o úsměv. Poslanci ustali v hovoru a dlouze ho pozorovali, zatímco je míjel. On si jich už nevšímal a pospíchal k nejbližší toaletě. „Zdravím, pane ministře, chyběl jste nám tu,“ uslyšel za sebou úlisný hlas. Otočil se a spatřil ministra spravedlnosti přezdívaného Štístko. Štístko hleděl na kolegu přes módní brýle, ústa podivně zkřivená. Na čele, jež mu příkře stoupalo až k temeni, se ve světle lustru leskla kapka potu. „Dobrý den, pane inženýre,“ zamumlal Maliňák v chůzi přes rameno. „Přišel jste se podívat do své bývalé práce?“ To ministra vnitra rázem zastavilo. „Prosím?“ „Ptám se, jestli jste se přišel podívat za bývalými kolegy, nebo jste si jen nestihl sbalit věci.“ „Asi vám nerozumím. Nejspíš je to se mnou špatné, když už nechápu ani vaše bonmoty.“ „To jistě je,“ přisvědčil Štístko a náhle zvážněl. „Tak kdepak jste byl, když se hlasovalo o důležitých vládních věcech?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513831
„Byl jsem v bývalých Sudetech,“ odpověděl klidně. „Slýcháte o nich ještě? Prý tam vaše voliče vážou do pytlů a posílají do Prahy v nákladních vozech.“ „Doufám, že vy sám nebudete muset brzo někam odjet schovaný v nákladním voze, pane ministře,“ ušklíbl se předseda koaliční vládní strany a s vystrčenou bradou odkráčel do hlasovací místnosti. Štěpán Maliňák stál opřený o umyvadlo na toaletě v budově sněmovny a zíral do zrcadla. Zkoušel jako herec měnit výrazy v obličeji. Od počátku studia práv tuto dovednost piloval a za léta své politické kariéry ji dovedl k dokonalosti. Dokázal ovládat mimické svalstvo, aby se do jeho výrazu nepromítla nálada. Všechno bylo podřízeno vůli. Jakkoli mistrně však střídal grimasy, oči zůstávaly neměnné, zarudlé a zkalené. Vtom se otevřely dveře. Než se stačil vzpamatovat, popadly ho za límec dvě útlé paže a překvapivě velkou silou s ním mrštily o stěnu. „Ty zmrde mafiánskej!“ křičel mladý hlas jen pár centimetrů od jeho obličeje. Na tvář ministra vnitra dopadla sprška slin. Černé dredy se houpaly jako děsivé indiánské amulety. Patrik Voňavka divoce oddechoval. Jeho ruce dál svíraly límec ministrova saka. „Co blbneš, ty vole?“ Na ministrových žebrech přistál tupý úder pěstí. Zaúpěl. „Byl ses tam podívat, co? Byl ses podívat, cos způsobil?“ Patrik se napřahoval k další ráně. Maliňák se však mezitím vzpamatoval a útočníka prudce odstrčil. Poslanec narazil na dveře kabinky. Maliňák se přikrčil. Byl připravený udeřit toho pošuka hned, jakmile po něm skočí znovu. Zaťal ruku v pěst. Patrik vystartoval. V tu chvíli na toalety vpadli dva muži v obleku. Hned se vrhli po obou do sebe zaklesnutých politicích a snažili se je roztrhnout. „Uklidněte se!“ řval jeden z mužů, poslanec za křesťanské demokraty. Ještě než se jim podařilo dvojici oddělit, Patrikův loket unikl z jejich sevření a trefil soupeře přímo do nosu. „Doufám, že v té base shniješ, ty dobytku!“ křičel, když ho křesťanský demokrat odváděl pryč. Druhý zachránce, Maliňákův stranický
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513831
kolega, podpíral otřeseného ministra, jemuž z jedné nosní dírky odkapávala krev. „Ty vole, chápeš to?“ zeptal se Maliňáka vyjeveně. Ten to chápal, ale neodpověděl. „Tohle si slízne!“ pokračoval rozhořčený poslanec. „Ten tady skončil, ti povídám! Jdu si vzít k pultu slovo, tohle mu nemůže projít!“ „Vykašli se na to, nikam nechoď!“ Dobelhal se k umyvadlu. Nastavenou dlaň držel těsně u nosu, aby mu krev nepotřísnila košili. Pustil studenou vodu. „Co blbneš? Normálně tě napadl! Tohle…“ „Říkám ti, nikam nechoď, ty vole!“ Opláchl si obličej a nos si prohmatal. S úlevou konstatoval, že nejspíš není zlomený. Mohl by Voňavku zničit. Ta jeho směšná politická kariéra by skončila ještě dřív, než by se zvedla z úrovně školní besídky. Teď ale nebyla vhodná chvíle, teď je třeba zachovat chladnou hlavu. Vytáhl mobil a otevřel složku s kontakty. Když našel kýžené číslo, poslal stranického kolegu na chodbu. Po chvíli vyzvánění se na druhém konci konečně ozval hlas policejního prezidenta. „Svoboda, slyším.“ „No čau, Romane, už jsi na cestě do Olomouce?“ Šéf policejního sboru odpovídal pevným, nezastřeným hlasem. „Jo, už jsem za Brnem. Cesta na hovno. Všude samej policajt, znáš to! Jak se vede?“ „No teď zrovna nic moc,“ řekl Štěpán a utrhl si jednu papírovou utěrku, aby si ji přiložil k nosu. „Prosím tě, chci se ujistit, díval ses už na mail? Poslal jsem ti tam noty na ten brífink s novinářema večer. Chtěl bych, abys to trochu uklidnil, jakože to máte pod kontrolou a tak, chápeš!“ „Jasný, bude to v cajku. Seš ale smířenej, že teď to nebude dvakrát veselý.“ „No tak psi štěkají, ale karavana jede dál, ne?“ „Psi? Snad hyeny.“ „Hyeny zvládnem. Jenom potřebuju, abysme měli info z případu dřív než ony.“ „To nebude problém.“ Štěpán Maliňák se spokojeně usmál. Krev začala přes papírovou utěrku pomalu prosakovat.
101 Ukázka elektronické knihy