„Přišla jsem ti pomoct, je asi těžká. Ukaž, kolik popela zůstane z člověka?“ řekla. „Málo,“ konstatovala, když jsme ji otevřely. „Pár hrstí.“ „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ řekla, rychle přiklopila víko a obrátila se k oknu. Nevěděly jsme, co s urnou. Čekaly jsme, že otec co nejdřív vstoupí do domu, a obě jsme si myslely: Co by tomu řekl, kdyby najednou vešel a viděl urnu se svým popelem na stole? S tou myšlenkou jsem zasunula urnu do knihovničky mezi jeho oblíbené knihy. Usedly jsme k večeři při svíčkách. „S Dannym jste si padli do oka, to je jasné,“ řekla máma žertovně. Den předtím nás pozval na večeři Danny, otcův přítel, profesor klasické filozofie, vdovec. Když neměl Tomáše, začal vyhledávat Janinu společnost, lépe řečeno společnost její i mou. Ale podezřívala jsem ho, že měl k mámě zvláštní náklonnost. Bylo mi jasné, že nucenou veselostí Jana chtěla zastřít svou špatnou náladu. Nic jsem neřekla. Dala se do řeči sama: „Ani jsem se nedostala ke slovu, jak vám to jelo. Ty jsi pohotová, Mileno, na všechno máš odpověď a o všem něco víš, jsi dobrá společnice.“ „Ty přece taky.“ „S mou angličtinou je to bídné, to víš. Než si rozmyslím, co chci vlastně říct a jak to vyjádřit, uplyne doba, a nikdo se mnou nemá trpělivost.“ „Včera ti Danny řekl to, co vidí každý: že máš výbornou angličtinu, že mluvíš plynněji a máš přirozenější přízvuk a výslovnost než otec.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513830
„Houby s octem,“ smála se potěšeně. „Jak bych mohla mluvit líp než univerzitní profesor? To je vyloučené, to jsou jen řeči.“ Chvíli lovila kosti ve své rybě a bručela, že na ně při svíčkách nevidí. Potom se opět vrátila k večeři s Dannym. „Včera jsem tam seděla jak ta chudinka,“ sklouzávala čím dál víc do sebelítosti a vrtochu. „Nutila jsem se do úsměvu a cítila jsem, jak křečovitě to působí. Tobě jsem dávala lekce, jak máš jíst a co děláš špatně. Potřebovala jsi to, ale všem jsem tím zkazila náladu.“ Věděla jsem, že mi máma dávala ponaučení proto, aby vůbec otevřela pusu. Bylo mi jí líto a nevěděla jsem, jak jí pomoct. Nebyla společenská, nejlíp jí bylo u stolu pro dva nebo v rodinném kruhu. „Ty tomu nemůžeš porozumět, kočko. Kdepak ty! Všichni tě obdivují, i Danny, a hosté v restauraci na tobě mohli oči nechat. I já, stará, nemožná a nepohledná… ne, nepřerušuj mě, vím svoje… i já tě obdivuju, protože bych chtěla být taky obratná, veselá a bezstarostná, být středem pozornosti každé společnosti, aniž bych se o to snažila. A hlavně mít z té společnosti potěšení, to mi chybí. Abych se s tou nespravedlností vyrovnala, potřebuju tě poučovat, ale nechci tě tím ponížit. Není to lehké. Ty se ze všeho otřeseš, jako pes, když vyleze z rybníka, a už jsi zase okouzlující.“ Zabředávala čím dál hlouběji do mindráku. Musela jsem tomu udělat konec. Ale jak? „Když už jsme u těch psů, tak ty máš dneska náladu pod psa. Pojď, vyspíme se z toho a zítra bude všecko jiné.“ Políbila jsem ji na dobrou noc a ona zrůžověla radostí. Jako by to políbení byl jakýsi mimořádný dar. Potmě a beze slov jsme si rozuměly lépe. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513830
10
Nazítří večer si šla Jana brzy lehnout a zhasla světlo, ale dveře do ložnice nechala otevřené. Když jsem šla kolem, zavolala na mě a vyzvala mě, abych si sedla na její postel. V polobdělém stavu se pustila do řeči. Nikdy jsem ji neviděla tak povídavou, jako kdyby ze sebe potřebovala něco dostat. Snažila jsem se prodírat tou hustou džunglí jejích vidin. „Je to zvláštní, ale na Tomáše teď málo myslím,“ říkala zamyšleně. „Snad je to tím, že mám pocit, že kdykoli může vejít do dveří rozesmátý, jak bylo jeho zvykem. Je to veselý člověk, ale ne hloupý chechtal; jeho smích má vždycky příčinu. Často jsou to věci, které jiní lidé nevidí nebo kvůli nimž se rozčilují a on se jim směje… Někdy mě ten jeho smích až rozčiluje. No vidíš, a pořád na něj myslím v přítomném čase.“ „Asi se budeš cítit osamělá, ne?“ řekla jsem do ticha a poslouchala zpěv posledního ptáka do noci. Jako ozvěnu Janina monologu. „Zvykla jsem si být sama, i dlouhodobě, když on tolik cestuje – a nevadí mi to. Skoro bych řekla, že se na to těším. Ale představit si, že už víckrát nevejde do dveří, a s ním ten neklid, ten příjemný zmatek – ne, to je nad moje síly. Nedovedu si to představit a nebudu se o to pokoušet.“ „Já se o to taky nesnažím,“ začala jsem, ale přerušila mě a pokračovala ve své samomluvě: „Když jsem sama, je klid. Relativní klid, protože mě rozrušují starosti o vás, děti, a myšlenky na to, co mi kdo udělal, kdo mě urazil nebo ponížil. Ale zato nemusím na žádné večírky, recepce či večeře, jichž je Tomášův život plný a na kterých se 102
Ukázka elektronické knihy