se mohla obhajovat, že takhle jsem to nemyslela. Realita byla neúprosná. Kubík se počůral. To už se naštěstí vrátil Marcel, takže jsem mohla s klidným svědomím sebrat počůránka a jít ho převléknout do šatny, než navíc nastydne. U vstupních dveří se k nám ovšem přidala Katrinka: „Můžu jít s vámi a koukat se?“ Tak nevím, může mít čtyřleté dítě sklony k voyerismu? Ovšem všichni mají právo na určité soukromí a zachování jisté důstojnosti (jakkoli se to u někoho, kdo se – zdůrazňuji schválně – počůral před spolužáky, zdá velmi těžce proveditelné). Takže jsem rezolutně odmítla. Nicméně Kubík, sama chráněná osoba, vřele souhlasil. Patrně exhibicionismus. Mávla jsem nad tím odevzdaně rukou. V šatně se ukázalo, že minimálně svléknout se dítě dokáže i samo. Zejména pokud je oděv mokrý, studený a začíná mírně zavánět. Obléknutí čistých svršků už trvalo poněkud déle. A pak Katrinka potvrdila těžko pochopitelné zaměření celého lidstva na mužské genitálie. Katrinka: „Teto? Ten Kubík má strašně malého pindíka. Proč ho má tak malého?“ Já (trochu se obávajíc, že kluk bude mít celoživotní sexuální komplex): „Protože má i malé ruce, nohy a uši. Prostě je celý malý.“ Katrinka: „Takže pak vyroste?“ Já: „Jo, celý Kubík časem vyroste.“ Kubík (pyšně): „Náhodou… Ten pindík se někdy zvětšuje. Docela dost.“ Katrinka: „A proč, teto?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513829
Abychom si to ujasnili – zdejší metoda výuky zahrnuje princip pravdy. Dětem se zkrátka říká, jak věci jsou. Třebaže nejspíš ne pomocí odborného sexuologického žargonu nebo terminologie Marcelových kamarádů. Mou přednášku o principu erekce a jejím významu obě děti poslouchaly celkem zaujatě. I když ne zas tolik, jako popis děje Ledového království 2. Přerušila mě pouze Katrinka, aby mi sdělila, že se jí to nelíbí. Vyvlékla jsem se ze zodpovědnosti tím, že jsem to nevymyslela. Nicméně jsem na sebe byla pyšná, že jsem odstrašující téma, odkud se berou děti, zvládla s přehledem. Bohužel předčasně. Kubík: „Takže to miminko vyroste ze semínka z pindíka mamince v bříšku.“ Já: „V podstatě ano.“ Kubík (zamyšleně): „A jak se dostane ven?“ Já: „Maminka ho z bříška vytlačí mezi nohama.“ Zdálo se, že děti nevěří vlastním uším. Katrinka (naprosto zděšeně): „Jakože z pipinky? Tam se miminko vejít nemůže.“ Já: „Může, ona se trochu roztáhne.“ Katrinka nutně potřebovala vědět, jak moc. Tak jsem jí ukázala přibližnou velikost dětské hlavičky. Přísahám, že jsem ještě neviděla dítě tvářit se tak strašně znechuceně. Chvíli jí to evidentně šrotovalo v hlavě a pak rozhodně prohlásila: „Tak tohle já dělat nebudu.“ A je to. V Číně to celou dobu dělali špatně. Přitom stačí trocha osvěty a lidé se odmítají rozmnožovat už od dětství. –––
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513829
Popravdě jsem se nemohla dočkat odpoledne. Odchody ze školky ovšem nejsou o nic jednodušší než příchody a fungují na následujících principech: *
Všechny děti se od oběda ptají, kdy pro ně někdo přijde.
*
Když někdo přijde, nejeví o něj absolutně zájem. Naopak veškerou pozornost věnují hračkám, které měly celý den k dispozici a nevšímaly si jich.
*
Příchozího rodiče se ptají, co tady dělá tak brzo.
*
Nechtějí jít domů. Proč by měly, když si Adélka ještě může hrát na pískovišti. Jako by dítě, co si může hrát nejdéle, vyhrálo.
*
Nejméně jednomu rodiči dojde dříve nebo později trpělivost a odnese svého potomka násilím. Dítě vřeští, že nechce pryč.
*
Je to totéž dítě, které ráno ječelo, že ho dávají sem.
*
Poslední dítě brečí na pískovišti, protože je poslední a nikdo pro něho nepřišel.
*
Když někdo přijde, opakuje se druhý bod…
100
Ukázka elektronické knihy