Až do poslední věty mluvím z vlastní zkušenosti. Včera večer cestou domů z oslavy narozenin jsem náhodně vystoupila z autobusu v Grove Parku a šla k Simonovi. Asi jsem byla trochu opilá a cítila se pod psa, tak jsem si myslela, že by mě mohl povzbudit a poplácat po zádech. Nebo jsem si říkala, že nebude doma, nebo tam bude se svojí holkou, abych si mohla připadat ještě hůř. Nevím. Netuším, co jsem chtěla nebo co jsem si myslela, že se stane. No každopádně když jsem vyšla po schodech, uvědomila jsem si, že ho zvonek probudil a že jsem ho vytáhla z postele. Nebylo zas tak pozdě, teprve půlnoc. Stál ve dveřích a vypadal staře a unaveně. Nemyslím to nijak zle, ale obvykle, když ho vídám, tak mám pocit, že je přede mnou pořád ten stejnej nádhernej blonďatej kluk, kterého si ho pamatuju z dětství. A jak tam včera stál ve dveřích, uvědomila jsem si, že už to není tenhle kluk. Co vlastně o něm a jeho životě vím? Když jsem se do něj v pubertě zamilovala, moc jsem sexuálním pocitům nerozuměla a pro popis toho, jak jsem se cítila, když se mě dotkl, jsem používala vlastní označení „zvláštní dotek“. Mimochodem, dotýkal se mě pouze náhodou nebo tím nejpočestnějším způsobem, jaký si dokážeš představit. Není to vtipný, ten „zvláštní dotek“? Když si na to vzpomenu, musím se smát. Ale včera v noci v posteli mě objal a v hlavě se mi to spojení znovu vynořilo, jako by se posledních patnáct let nic nestalo a pocit zůstal stejný. Nakonec jsme spolu šli dneska ráno na mši. Kostel u nich v ulici má nádherný kamenný portál nad vchodem a překvapivě katolické jméno „kostel Neposkvrněné Panny Marie, útočiště hříšníků“. Mimochodem, sám od sebe mě nepozval, ale chtěla jsem s ním jít, nevím přesně proč. Je možné, že mi s ním bylo tak dobře, že jsem se od něj nechtěla ani na hodinu odloučit. Ale taky je možné, a nejsem si jistá, jak to popsat, že jsem ho nechtěla nechat jít
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513828
samotného, protože jsem žárlila. A teď, když jsem to řekla, tak ani nevím, co tím pořádně myslím. Mám mu za zlé, že má rád koncept Boha víc než mě? Takhle to zní absurdně. Ale jak to tedy je? Bála jsem se, že když jsme se se Simonem zase intimně sblížili, i když jen na krátké mezidobí, půjde se do kostela ode mě očistit? Anebo jsem si fakt myslela, že to ve skutečnosti neudělá, a že když mu nabídnu, že půjdu s ním, přizná, že to s tou vírou nemyslí zas tak vážně. Nakonec jsme spolu ale v klidu odkráčeli do kostela. Uvnitř bylo všechno bílomodré, barevné sochy a zpovědnice vykládané tmavým dřevem a se sametovými závěsy. Dalšími účastníky byly většinou stařenky v pastelových kabátcích. Když bohoslužba začala, Simon nijak nezvážněl ani nezačal vykřikovat něco o důstojnosti Boha a tak, choval se úplně normálně. Většinu času seděl, poslouchal a nic nedělal. Na začátku, když všichni opakovali „Ježíši, smiluj se“ a podobně, část mého já chtěla, aby se rozesmál a řekl, že to je všechno jen vtip. V něčem jsem se ho bála, toho, jak se chová a říká věci jako „zhřešil jsem“ – a říká to nahlas běžným hlasem, jako bych já řekla „prší“, kdybych upřímně věřila, že prší, a nepřišlo mi na této víře nic divného. Pořád jsem ho sledovala, asi mě trochu vylekala jeho vážnost, ale podíval se na mě přátelsky, jako by mi říkal: Jo, tohle je mše, cos čekala? Potom četli o ženě, která lila olej na Ježíšovy nohy, a myslím, že mu je utírala svými vlasy. Teda jestli jsem tomu správně rozuměla. Simon tam seděl a tuhle bizarní šílenou historku poslouchal úplně v klidu. Vím, že pořád opakuju, jak normálně se choval, ale právě absence jakékoliv změny jeho osobnosti, to, že se choval úplně stejně jako vždycky, pro mě bylo největší záhadou. Po čtení kněz požehnal chléb a víno a pronesl: „Vzhůru srdce.“ A pak všichni společně zašeptali: „Máme je u Pána.“ Skutečně jsem tohle zažila před sotva pár hodinami
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513828
v centru Dublinu? Je možné, že se takové věci dějí v reálném světě, ve kterém Ty a já žijeme? Kněz řekl „Vzhůru srdce“ a všichni, včetně Simona, odpověděli bez jakéhokoliv zaváhání a ironie: „Máme je u Pána.“ Věřili, že říkají pravdu a že v tu chvíli opravdu mají srdce u Boha, ať už to znamená cokoliv? Kdybych se ještě včera sama sebe zeptala, myslela bych si, že to nemůžou myslet vážně. Mše je společenský rituál, věřící lidé ve skutečnosti netráví čas přemýšlením o Bohu a určitě se nesnaží mít u něj srdce nebo si uvědomovat, co to přesně znamená. Jenže dneska se můj pocit úplně změnil. Myslím, že někteří lidé v tom kostele skutečně věřili, že mají srdce u Boha. A mám dojem, že tomu věřil i Simon. Podle mě si uvědomuje, co říká, přemýšlel o tom a věří, že to je pravda. Pak nás kněz požádal, abychom se navzájem pozdravili pozdravením pokoje, Simon si podal ruku se všemi těmi šedovlasými stařenkami a potom ji podal i mně a pronesl „Pokoj s tebou“ a já si přála, aby to tak i myslel. Cítila jsem, že už nechci, aby to považoval za vtip, chtěla jsem, aby to všechno myslel opravdu vážně a ještě vážněji, každé slovíčko. Že bych během té mše začala obdivovat upřímnost Simonovy víry? Ale jak vůbec můžu obdivovat, že někdo věří něčemu, čemu já nevěřím a nechci věřit a co považuju za očividně nesprávné a absurdní? Kdyby se Simon rozhodl, že například začne věřit, že želva je Boží syn, obdivovala bych tuto jeho upřímnou víru? Z čistě racionálního hlediska dává uctívání želvy stejný smysl jako uctívání judejského kazatele z prvního století. Vzhledem k tomu, že Bůh neexistuje, je to úplně jedno, může to být Ježíš, ale taky klidně umělohmotný kbelík nebo William Shakespeare. Přesto však cítím, že kdyby se Simon rozhodl věřit v želvu, těžko bych jeho upřímnost obdivovala. Co tedy obdivuju, samotný rituál? Jeho schopnost klidně
101 Ukázka elektronické knihy