„No, neodjíždím na dlouho, Bugu. Na rok, možná dva. Prostě dokud se to tady neuklidní.“ „A kam jedeš?“ zeptal se Beauregard. Už to věděl, ale chtěl to slyšet od táty. Dokud ten to neřekl sám, nebyl odjezd skutečný. Anthony se na něj úkosem podíval. „Do Kalifornie. Tam se najde práce pro chlápka, co umí řídit auto.“ Projeli zatáčku bez podřazení. Anthony sešlápl brzdu i spojku a nechal vůz dri ovat, pak dupl na plyn dřív, než stačil zpomalit. Několik minut ani jeden nic neříkal. Veškerou zábavu obstaralo tři sta čtyřicet koní osmiválce. „A proč musíš pryč, tati?“ Anthony se k němu neotočil. Svíral volant tak pevně, až bylo slyšet jeho povrzávání. Na krku pod kůží černou jak obsidián se Anthonymu napínaly svaly. Když se začali řítit z mírného kopce, duster vystřelil kupředu. Beauregard cítil, že má žaludek až někde v krku. „Bugu, teď chci, abys mě poslouchal. Dobře poslouchal. Řeknu ti dvě věci, který nechci, abys zapomněl, je ti to jasný? Kruci, co to povídám, vždyť ty nikdy nezapomínáš. První je, že tě mám moc rád. Za svůj život jsem toho spoustu podělal, ale to nejlepší, co se mi povedlo, je bejt tvůj táta. Ať ti každej říká, co chce, třeba i tvoje máma, nikdy nepochybuj o tom, že tě mám rád.“ Zhruba sto padesát metrů před nimi se objevila odstavná plocha PARK & RIDE. Když se přiblížili, Anthony strhl volant doprava a duster klouzal smykem po štěrku, dokud nezastavil před betonovým sloupkem označujícím parkovací místo. „Zadruhý: Když přijde na věc, nikdo tě nebude mít rád tolik, jako máš rád sám sebe. Nikdy nedělej pro druhý něco, co by oni neudělali pro tebe. Slyšel jsi mě, chlapče?“ Beauregard přikývl. „Slyšel, tati.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513827
„Lidi po tobě budou chtít, abys celej život snášel něco, co by oni nevydrželi ani pět minut. To by mě musel vzít čert, abych sám něco takovýho dopustil. Hele, vím, že tvoje babi dneska upekla přímo božský vdolky, ale já bych si dal koktejl. Zajedem do Tastee Freez?“ Beauregard věděl, že jeho táta na koktejl chuť nemá. Ale snažil se být hodný. Vždycky se tak choval, když něčím synovi nebo jeho mámě ublížil. „Jo,“ souhlasil Beauregard. „Tak dobrá. Koupíme ti ten největší jahodovej koktejl, jakej budou mít.“ Zařadil rychlost, protočil kola a vyrazil z parkoviště. „Čokoládovej. Já nejradši čokoládovej,“ šeptal Beauregard.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513827
10. V dílně zavřel Beauregard brzy. Kelvina nechal odejít domů už kolem poledne. Celé dopoledne předtím se žalostně táhlo. Čas si krátili hraním šachů, posloucháním rádia a tlacháním. „Mám se radši příště ozvat, jestli vůbec chodit do práce?“ zeptal se Kelvin. „Jo.“ „Jen pro tvou informaci, slíbil jsem Jamalu Paigeovi, že mu příští tejden na pár dní vypomůžu. Vezmu za něj odtahovku, bude pár dní mimo město. Tak jen abys to věděl.“ „Chápu. Když musíš, tak musíš. Pohoda,“ ujistil ho Beauregard. Kelvin tam stál s rukama v kapsách modráků. „Jen nechci, aby sis myslel, že jsem se na tebe vykašlal.“ „Vím, že to tak není.“ Ale kdyby to tak opravdu bylo, ani by se na Kelvina nezlobil. Po jeho odchodu seděl v kanceláři a pozoroval minutovou ručku na hodinách. Loudala se. Zůstal ještě tři hodiny, pak se vydal za Booniem. Měli napilno. Osobní i nákladní auta se rychle střídala na váze. Branou VRAKOVIŠTĚ RED HILL popojížděla kolona rezavého železa a pomačkané oceli. Beauregarda by zajímalo, odkud některé položky pocházejí. Před jeho autem čekal ve 102 Ukázka elektronické knihy