stranou. Již tehdy jsem v jejich slovech vycítil cosi skrytého, hrůzostrašného. Tenkrát mi bylo pouhých třináct let a příliš rozumu jsem z toho neměl. Děsil jsem se místa, jež někteří označovali jako místo obehnané ostnatým drátem, za nímž vládnou smrtihlavové, kolem se tyčí strážní věže a všude hrozí smrt a vládne bezpráví. Stávalo se to den ze dne nesnesitelnějším. Jako Židé jsme byli omezováni stále víc a víc. Stávali jsme se opovrhovanou spodinou, lůzou. Nebýt podpory našich přátel, kterým jsme pomáhali dříve, a kteří se nyní ocitli v opačných rolích, byli bychom na tom ještě hůře. Postupně jsme však o nich slýchávali stále méně. Když mi bylo osmnáct let, prožil jsem svou nejděsivější noc. Bylo to devátého listopadu devatenáct set třicet osm. Noc plná strachu, ponižování, třpytu rozbitých výloh židovských obchodů. V ulicích hořely ohně a pořádaly se hony na Židy. Někteří vzdorovali, avšak jejich pokus o odpor byl marný. Ta noc nesla název Křišťálová noc. Místo, obehnané ostnatým drátem, jemuž měli vládnout smrtihlavové, jsem poznal na vlastní kůži o celé tři roky později. Spousta Židů byla té noci pozatýkána a já byl mezi nimi. Zavírali zejména bohaté Židy, které pak z tábora propustili. Chtěli si tím naplnit říšskou pokladnici. Já jsem však do tábora nešel. Protože jsem údajně hrubě napadl árijce, poslali mě k výslechům a zavřeli do městské věznice. Nikdy na to nezapomenu... Z věznice jsem putoval v listopadu devatenáct set čtyřicet jedna do kácetu Dachau. A odtamtud jsem se již nikdy nedostal, až nyní! Touha po svobodě byla silná. Miloval jsem svobodu a toužil po ní jako po ničem na světě. Mým snem je dostat se na Nový Zéland. Už jako malý kluk jsem - 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513819
odtamtud viděl obrázky. Tu překrásnou krajinu, zeleň, vodopády, sněhobílé pobřeží, palmy, prostě ráj na zemi. Ráj, po němž jsem nepřestal nikdy toužit. A toužil jsem po něm i tam, v pekle na zemi, v koncentračním táboře Dachau.“ Konzentrationslager Dachau, listopad 1941 Temnota koncentračního tábora Dachau vyplnila jeho mysl. Pocítil trpkou příchuť táborového světa. Po nelítostné přijímací proceduře, kdy byl vyfotografován, odvšiven a dostal svůj nový oděv, potrhané a záplatami vyspravené pruhované šaty, na jejichž svrchníku se vzájemně překřižovaly dva látkové trojúhelníky, jeden žlutý, který jej škatulkoval jako Žida, druhý zelený, cejch kriminálního vězně, byl přiřazen k jednomu z nejobávanějších dachauských komand. Stal se součástí komanda na Freilandu II, tzv. plantáži. Zde se nacházeli zpravidla Židé. Žádný z nich tu dlouho nevydržel, neboť toto komando
mělo
likvidační
pečeť.
Denní
produkce
ubitých,
zastřelených, prací na smrt vysílených a umučených vězňů dosahovala závratného čísla. První dny pobytu v táboře si Hans příliš nevybavoval. Nacházel se v chronickém šoku, jehož produktem byla absence výraznějších vzpomínek. Ty se omezovaly toliko na hluboko vtisknuté pocity hrůzy a všudypřítomného strachu. Vyprávění pokračovalo okamžikem, následujícím po prohřešku, kterého si sám nebyl dost dobře vědom. Vybavil si pouze krutý postih,
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513819
který na něj čekal v táborové koupelně, kam byl odveden jednoho dne před obědem. Koupelna se nacházela na opačné straně apelplacu, naproti táborovým barákům. Do jejích útrob jej zavlekli dva strážní. Ledva vstoupil na práh koupelny, zaslechl sténání a sborové křičení trýzněných vězňů. Hrůzu nahánějící žalozpěv jím doslova otřásl. Bylo to však ničím oproti tomu, co spatřil záhy. Interiér koupelny s několika sprchovacími hlavicemi, visícími z vodovodních rour, jež se plazily pod stropem podpíraným betonovými pilíři, skýtal prostor nacistickému běsnění. Mezi betonovými pilíři se klenuly trámy, do nichž se v pravidelných půlmetrových rozestupech zakusovaly lesknoucí se háky. Na nich visely řetězy, napínající se a třepotající sebou pod vahou vězňů v pruhovaných mundúrech. Jejich ruce byly zkroucené za zády, vykloubené z ramen. Železné okovy bojovaly se zápěstími vězeňských rukou, a ti, kteří je neměli chráněné ponožkami či kousíčkem „povoleného hadru”, pocítili pozvolný průnik železa do živého masa. Někteří již jen bezvládně viseli, bradu na hrudi, svisle dolů, jiní se ještě vzpínali a vzdorovali ve snaze držet záda vodorovně se stropem, než i jim vypověděly poslední zbytky sil. Pozvolna klesali poraženě dolů. Paže se jim přitom vytáčely z ramenních kloubů do nepřirozených a nanejvýš bolestivých pozic. Na řetězech tu plandalo asi dvacet vězňů, jeden vedle druhého. Na každém z nich bylo poznat, jak dlouho tu již visí. Ti, co viseli strnule dolů, tu byli nejdéle. V bezvědomí měli hlavy opřené o hruď a již nesténali. Jako by spali. Hůře na tom byli tací, kteří viseli „teprve” několik minut. Takoví sebou škubali jako králíci spoutaní před - 100 -
Ukázka elektronické knihy