pro další existenci díla. Márta neznala význam a důležitost předmětů-re likvií v domě Garrenů. Naoko bylo všechno v pořádku, ale pro Annu byl rozdíl mezi Mártou a rodinou evidentní – každé Mártino slovo a gesto bylo plné falše, všechno, čeho se dotkla, ztrácelo svou hodnotu a všechno kolem ní tmavlo. Je to viditelné i v ironickém popisu Márty: „Ale také Schumannova píseň v její interpretaci zněla, jako by hudba vykonávala nucenou práci na elektrickém klavíru, protože Márta také zpívala, občas vyšívala a vždy ráda četla nějakou ‚dobrou knížku‘.“263 Právě z těchto důvodů Anna Mártu nesnášela, bála se jí a nemohla pochopit, proč se Albert oženil s někým pod svou úroveň, tedy s někým z jiného světa, proč přidal do rodiny někoho cizího. Vrstva měšťanů popsaná v celém cyklu nezrcadlí pouze úzce lokální, středoevropskou situaci, Márai zde buduje širší perspektivu a ukazuje měšťanstvo jako základní a tvůrčí sílu pro celou evropskou kulturu, je to viditelné například v postavě spisovatele Bertena v Uražených. Rodi na Garrenů, stejně jako rodina Bertenů, je bohatá, německá měšťanská rodina, z pokolení na pokolení tvoří svět hodnot, díky kterým je možné mluvit o Evropě nejen ve smyslu zeměpisném, ale i ve smyslu vyšší idey. Osud těchto dvou rodin je stejný – úpadek (viz níže v části věnované Uraženým).
Emmánuel Určitým protikladem Gábora Garrena a jeho díla je průmyslník Emmá nuel. I v jeho případě využil Márai metodu kontrastu a hyperboly, aby důrazně ukázal rozdíl mezi dvěma světy, které zastupují tyto dvě postavy. V jistém smyslu jsou oba kupci, oba tvoří své dílo, představují však dva zcela odlišné postoje. Emmánuel je velký průmyslník, který řídí firmu, stejně jako Gábor Garren, je to ale úplně jiná firma – obrovská, celosvě tová, s mnoha továrnami, vyrábí a prodává vše, na co se dá vzpomenout a co uspokojuje tajné touhy lidí, dokonce umí předběhnout i jejich myš lenky. Kupuje, co chce, materiální zboží, instituce a lidi – jako například Pétera Garrena –, ale i abstraktní idey jako válku a mír. I když ovládá celý svět, to, co tvoří Emmánuel, nevykazuje znaky pravdivosti a je v románu označováno jako „díla“, v uvozovkách a množném čísle. Emmánuelova dobrota, kterou obdarovával lidi, vypadá jako diletantství a zoufalá tou 263 „De a Schumann-dal is úgy hangzott előadásában, mintha a zene kényszermunkát végezne egy villamos zongorában; mert Márta énekelt is, néha hímzett, s egy-egy ‚jó könyvet‘ mindig szívesen elolvasott“ (Ibid., s. 231). 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513786
ha dostihnout něco, co je mimo jeho dosah, jelikož toho není schopen, protože není umělec.264 Márai při popisu těchto dvou hrdinů používá Spenglerův obraz: kultura (chápaná jako již zformovaná fáze vývoje dané kultury) je zamířena dovnitř, je uzavřená a neproduktivní, zatímco civilizace je expanzivní a agresivní.265 Je to viditelné právě v postavách Gábora Garrena a Emmánuela: první jmenovaný je uzavřený ve svém městě a světě a jen posledními drobnými úpravami dokončuje své dílo, zatímco Emmánuel podrobuje celý svět a zaplňuje ho novými produkty. Emmánuel a všichni jeho druhové chtějí svět nejen změnit, ale také si ho podřídit a učinit závislým. Právě proto je spotřeba pojmem, který se v románu explicitně objevuje,266 ona je hlavní silou, kterou je třeba reorganizovat a podřídit zisku. Emmánuel v Žárlivcích představuje nový světový řád – civilizaci, která je zaměřena na kvantitativní hromadění spotřebního zboží a vytlačí všechno, co je individuální a kvalitní. Právě proto Péter mohl říci, že jeho otec, který celý život strávil v malém městě, věděl víc než Emmánuel, stálý návštěvník světových burz a plesových sálů. To Gábor Garren, zástupce kultury, „zůstal blízko velkého, pravdi vého světa“.267 Tento kritický význam Emmánuela a všeho, co reprezentu je, je doplněn, ale zároveň částečně modifikován ve svazcích Uražených.
Dílo Na základě výše uvedených poznámek lze říci, že titulní dílo není nic jiného než schopnost vytvářet a kultivovat formy života se všemi hodno tami a měšťanskými ctnostmi, což je totožné s kulturou.268 Pojem formy, který Márai používá, nás opět odkazuje na Spenglerovu koncepci. Ve Spenglerově filozofii je kultura vyjádřena prostřednictvím jejích forem, které jsou charakteristické a odlišné pro každou z vysokých kultur, ob dobí nebo epochu, následkem kterých jsou konkrétní styly manifestací života v rámci dané kultury; tedy odlišné formy státnosti, náboženské víry, architektury, malířství, hudby atd. Existence vyšší kultury závisí právě na formě, která se projevuje jako mrav a právo.269 Dílo Garrenů 264 265 266 267 268
Ibid., s. 57–59. Srov. např. O. Spengler: Zánik Západu, s. 43, 274. Srov. S. Márai: Féltékenyek, s. 61–63. „[…] köze maradt a nagy, az igazi világhoz“ (Ibid., s. 124). Srov. např.: „[Gábor Garren] by chtěl ochránit svět, formy“ („[Garren Gábor] szeretné me góvni a világot, a formákat.“) (Ibid., s. 327). 269 Srov. např. O. Spengler: Zánik Západu, s. 149–150, 151–152, 581–582. Ve Spenglerově filozofii je pojem formy úzce spjat s metafyzickými úvahami a konceptem prasymbolu, který se sám 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513786
v románu je dílem jedné rodiny, má však striktně společenský rozměr. Je tvořeno danou společností a jen v jejím rámci je možné ho realizovat. Na druhé straně má také univerzální, nadnárodní a evropský rozměr. Kultura se však nevynoří odnikud a není věčná. Vzniká v přirozeném procesu, a když dosáhne kritického stadia svého vývoje, začíná mířit ke svému konci skrze proces pomalého úpadku. Tento pesimistický přístup k dějinám lidské historie vychází ze Spenglerova myšlení a je explicitně vysloven v románu, když Gábor Garren mluví s biskupem o městě, jeho obyvatelích a změnách, které nastaly: „Jestliže něco dozrálo […], musí to podlehnout úpadku.“270 Dílo je ukončeno, což znamená, že kultura ve smyslu vrcholné fáze již pominula. Právě to umožňuje zahájení dalších společenských a his torických procesů a vstup do fáze civilizace, která se šíří v masách. Lidé se vzbouřili proti ideji, a proto do jejich života a do života města zasáhla „chtivá touha po tom, co je ordinérní, pohanské a podlé“, touha, která otevřela „brány podsvětí“ a umožnila vznik „nového pohanství“.271 To zase vede k obratu směrem k nihil, které bude znamenat celkový zánik západní kultury, o což se jedná ve svazcích Uražených. Zároveň je však třeba poznamenat, že idylický obraz kultury v Žár livcích není zbaven kritiky vůči vrstvě měšťanů – ironie, a dokonce i se beironie – a při celkovém pohledu na Dílo rodiny Garrenů míří mýtus k parodii, na což upozornil i Zoltán Kulcsár-Szabó.272 Uražení jsou totiž jak pokračováním a doplněním, tak kritickým pohledem na skutečnost popsanou v Žárlivcích a ukazují mytičnost tohoto obrazu, tedy de facto nereálnost a nemožnost tvoření autentického obrazu kultury samotnou kulturou – zde stačí zmínit již výše uvedený názor Pétera, který popsal celý příběh Žárlivců jako mýtus, nebo slova spisovatele Bertena, „kultura je parodie“.273
270 271 272 273
neuskutečňuje a vyjadřuje se právě jenom prostřednictvím forem. Prasymbol rozhoduje o osudu vyšší kultury a jeho výběr nastává, když se duše probouzí k sebevědomí. Formy zá padní kultury ukazují prasymbol čistého, neomezeného prostoru, který patří faustovské duši. Formou v tomto smyslu je obyčej a právo. „Ha valami megérett […], annak el kell bukni“ (S. Márai: Féltékenyek, s. 326). „[M]ohó vágy a közönséges, a pogány, az aljas után“; „az alvilág kapui“; „új pogányság“ (Ibid., s. 328). Z. Kulcsár-Szabó: Polgárváros és városfikció Márainál, s. 529. S. Márai: Sértődöttek, s. 364. Márai tuto větu přebral od Thomase Manna, který ji v díle Lotta ve Výmaru vložil do úst Goetheho. Pro Máraiho jsou Goethe a Mann jedněmi z nejdůležitějších literárních mistrů v otázce měšťanské a evropské kultury. Máraiho deník tento vztah na mnoha místech potvrzuje. Pokud jde o román Lotte ve Výmaru, srov. S. Márai: A teljes napló. 1946, s. 8–9, 23–24, 33–34, 36; H. Lőrinczy: Búcsú egy kultúrától, s. 125–126. 100 Ukázka elektronické knihy