Ptal se na to otce, ale ten ho okřikl, ať mlčí, že na Mlžiště je ještě malý. Ať už o tom nepřemýšlí ani tam nechodí. To, jak je to s Neradným, můžou znát až dospělí muži. Až vyroste, řekne mu to. Tak se stalo, že trvalo dalších devět let, než se Babál dozvěděl, o co se jedná. Bláznivá historka. Nevěřil bych z ní jedinému slovu, kdybych neviděl, jaký strach a respekt vůči Mlžišti pociťují Vlkolínčané ještě i dnes. Nemluví o něm s nikým mimo svou komunitu, a když se o něm zmíní mezi sebou, třeští oči a křižují se. Zkusím zjistit víc. Po tomhle zápisu ale Bosákův zájem o Mlžiště poklesl. V deníkových záznamech se do popředí dostaly rodinné problémy. Navštívila ho manželka se svým právníkem. Dokodrcali se sem z Ružomberku, nelenili použít zimní řetězy, aby se autem vydrápali až k vesnici. Naléhali na něj, aby podepsal nějaké papíry, vyhrožovali, že jinak mu nevyplatí podíl ze společného bytu. Po jejich odjezdu se v rozrušení neovládl a znovu začal ve velkém nasávat. Nadšení pro zkoumání Mlžiště vyprchalo, nahradily ho chmury, návaly sebelítosti a výbuchy vzteku. K objektu svého zájmu se vrátil až po několika dnech. 22. 2. 2008 Včera nasněžilo, celý den hvízdal vítr. Teď zase mrzne, až praští. Kdyby přišlo tohle počasí před týdnem, ta mrcha by sem nikdy nedolezla. Jak dobře by mi bez ní bylo. Kéž bych ji nikdy nepoznal! Přišel mě utěšit Babál, ale když viděl, v jakém jsem stavu, nejdřív mi vynadal a potom mi domlouval. Obořil jsem se na něj, jestli je snad můj otec, nebo kýho čerta. Jenom se zasmál a řekl, že ví, jak mě uklidní. Prý odvede moje myšlenky jiným směrem, ať si prý sednu a poslouchám. Povyprávěl 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513761
mi, co mu o Mlžišti prozradil otec, když mu bylo devatenáct a chystal se oženit. Obyčej mluvit s mladým mužem před svatbou o Neradném je na Vlkolínci dávným zvykem. Přechází z jedné generace na druhou, povinností otce je ve správný čas zasvětit syna do tajemství. Mimo jiné i proto, aby dohlédl na své budoucí potomky, že se tam žádný z nich nebude potulovat, nebo nedej bože si hrát. Tajemstvím Mlžiště je to, že se jedná o zlé, prokleté místo. Balvany, které tam trčí ze země, vypadly z huby samotnému Satanovi. Proto pletou hlavu, člověka snadno uhranou. Tyčí se tam odnepaměti, jsou vstupní branou do pekla, ale zároveň ho dokážou i vyvolat. Stane se to pokaždé, když se do kulatého otvoru v prostředním kameni vloží kus syrového masa, nebo tam prskne krvavá krůpěj. Vlkolínčané si domysleli, co se tam tehdy ve čtyřicátém čtvrtém stalo. Esesáci zřejmě utečence opravdu překvapili a začali do nich střílet. Krev oběti pokropila kámen a v něm vysekaný otvor. Co se událo pak, ví už jen samotný Bůh, nebo spíš ďábel, protože byl nepochybně u toho. Ani zdaleka však nešlo o jediný podobný případ. Každá generace místních zažila minimálně jedno podobné neštěstí. Například v roce 1918, když se z Velké války vrátil Vlkolínčan Ondrej Kreň. Dovlekl se zmrzačený k nepoznání, možná by bylo lepší, kdyby se nevrátil vůbec. Chyběly mu pravá ruka i kus nosu, tvář měl ošklivě popálenou, úplně oněměl. Dorozumíval se jenom posunky a skřeky. Ujali se ho rodiče, protože holka, kterou tady před dvěma lety nechal, se ho štítila. Většina Vlkolínčanů Ondreje litovala, ale našli se i tací, co se mu posmívali. Utápěl se proto v pálence a uprostřed zimy zmizel. Když se v noci nevrátil z hospody, rodiče sehnali chlapy, aby ho šli hledat. Ve sněhu objevili stopy mířící k Mlžišti. Tam našli (Babál se pokřižoval, když mi 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513761
to vyprávěl) navršenou sněžnou mohylu nasáklou zmrzlou krví. Do jejího vrcholu bylo až po pás vražené Ondrejovo tělo, ale hlavu a kus hrudi něco odtrhlo. Mohyla měla zhruba tři metry, sníh, z něhož byla vytvořena, cosi shrnulo z celého Mlžiště. Muži si nedokázali ani představit, jak by to Ondrej zvládl sám jednou rukou. Ani to, jak by se potom zabořil po pás do vrcholku a odtrhl si hlavu i s kusem hrudníku. V kulatém otvoru prostředního balvanu však objevili prasečí srdce. Došlo jim, že nebožtík ho tam jistě vložil z vlastní vůle – zřejmě kvůli neštěstí nebo z pomatení mysli: nechtělo se mu dál žít, vždyť už byl v pekle, a tak se postaral o to, aby ho odnesl čert. Podle Babála znaly prastaré báby a dědové o Mlžišti ještě starší povídačky. Údajně z dob tureckých vpádů čili ze šestnáctého století. Jenže neradi o nich mluvili, protože to považovali za ďáblovo dílo, o kterém se není radno zmiňovat. Mlžiště se báli, kameny by nejraději vytrhali a odvezli co nejdál, ale nenašli k tomu odvahu. Hrdlo jsem měl úplně vyprahlé, odřené prsty mě pálily, světla v seníku ubylo. Ale nedokázal jsem se od čtení odtrhnout, vždyť už zbývalo jenom několik zápisů. Blížil se konec února – tedy doba, kdy Bosák beze stopy zmizel. Z obsahu jeho poznámek i z čím dál méně čitelného písma jsem usoudil, že se propadal do deliria. 25. 2. 2008 Zavítal ke mně Babál. Znovu mě káral a napomínal, abych aspoň posbíral lahve, které se válely na podlaze. Popadla mě zlost a vyhodil jsem ho. Vždyť kvůli té hnusné mrše je tahle dřevěnice to poslední místo, kam se můžu uchýlit. Ještě i tady mi někdo bude rozkazovat?!
101 Ukázka elektronické knihy